Facky, které nepadly vedle
FOTO: archiv, autor neznámý

Facky, které nepadly vedle

21. 8. 2018

Rok 1968 byl mým posledním rokem na základní škole. Měla jsem skvělé spolužáky, kamarády, se kterými jsme obdivovali Beatles, Golden Kids, byli jsme nadšeni novými filmy, které se v té době natáčely, poslouchali jsme současnou muziku,všechny dívky jsme nosily dlouhé vlasy a krátké sukně, květiny ve vlasech, chodily bosé po venku, kluci  se předváděli s kytarami, a všichni jsme si užívali  nádherný pocit uvolnění, svobody. Koncem školního roku jsem úspěšně složila přijímací zkoušky, a prožívala jsem své poslední prázdniny před nástupem na střední školu. Pod vlivem filmu Starci na chmelu jsem se přihlásila také na chmelovou brigádu a těšila se na romantické zážitky.

Prázdniny uběhly jak voda a dvacátého srpna jsem s batohem a velkým nadšením čekala před školou s dalšími studenty i budoucími studenty na autobus, který nás měl odvézt na chmelnici. Seznamování proběhlo už v autobusu, a na ubytovnu jsme přijeli jako jedna velká banda rozjařených mladých lidí. Jak bylo tehdy zvykem, byli jsme ubytováni všichni pohromadě v jedné velké stodole, spali na palandách, s batohy v nohách postele. Teprve kolem půlnoci jsme se pomalu zklidnili a pousínali. Někdy kolem čtvrté hodiny ranní nás probudil zvuk letadel. 

„Nálety na blbý“ vykřikovali přítomní vtipálci, zatímco my ostatní jsme přemýšleli, kde tady poblíž může být letiště. Vcelku nás to ale zase tolik nezajímalo, rozproudila se opět veselá zábava, ale najednou někdo rozrazil dveře, a kluci z vedlejší ubikace na nás křičeli „ Holky, pusťte si rádio!“

Nic jsme nechápali, byli jsme vyděšení z toho, že jsme přepadení a snad bude i válka, nevěděli jsme, co je s našimi rodinami, a pomalu v nás rostl pocit, že bychom měli nějak reagovat, jednat, bránit se.  

Učitelé nás všechny shromáždili v jídelně, a sami vystrašení, snažili se udržet nás v klidu. To už jsme také slyšeli vzdálené dunění přijíždějících tanků. Při snídani vyšla najevo děsivá skutečnost: Několik studentů přes zákaz opustilo ubytovnu a vydalo se k silnici, kudy měly projíždět tanky směrem na Prahu. Učitel, který byl pověřen hlavním vedením, pomalu brunátněl a začal vypadat jako kandidát na infarkt, když nás doslova prosil, abychom nebláznili, neriskovali, zachovali klid. Ubytovnu s námi pro jistotu zamkl. Uprchlíkům se zatím podařilo napsat pár nápisů „iditě damoj“ a otočit nebo zničit nějaké ukazatele směru. K poledni se všichni v pořádku vrátili na ubytovnu. Protože jsme se neustále tlačili u oken, jejich příchod nezůstal utajen. Mávali jsme na ně, vítali je jako hrdiny.

Hlavní učitel, jehož brunátná barva obličeje již přecházela ve fialovou, vyšel před dveře, a jak naši hrdinové přicházeli, rozdával oběma rukama facky na všechny strany, padni komu padni. Potom se předklonil, začal zhluboka dýchat, a zklidňovat se. Díky péči ostatních učitelů se postupně „srovnal“  a další nucený pobyt na ubytovně už probíhal bez incidentů.

Mezitím se k nám dovolali někteří rodiče a zorganizovali náš odvoz zpět domů.  Vlastníci osobních automobilů si pro své děti přijeli a vzali sebou další studenty, žádné auto neodjíždělo poloprázdné. Pro nás ostatní přijely autobusy. Rodiče si mezi sebou předali zprávy o našem příjezdu, takže nás všichni čekali shromážděni před školou. O zážitku s fackovacím profesorem se nikdo z nás nezmínil, ani samotní postižení, ani my ostatní. Všichni jsme cítili, že to tak bylo v pořádku, že ta ztráta sebekontroly byla v nastalé situaci pochopitelná a omluvitelná. Pořád mám před očima slzy v očích nás všech a pocity pocity bezmoci a strachu, když jsme vystupovali z autobusu a hleděli na přítomné tanky. Byli jsme zrazeni a to nás spojovalo.

Zhruba za týden, kdy se situace maličko zklidnila, jsme na chmelnici odjížděli znova. Sklidit naše zelené zlato. To jsme ještě byli soudržní, odhodlaní protestovat a s pocity vlastenectví bránit svou vlast. Události následujících dní, roků a hlavně následná normalizace daly životům nás všech úplně jiný směr. Nerada na tu dobu vzpomínám a tak jenom krátce. 

Od té doby už nikdo a nic nebylo takové, jako dříve.

Hodnocení:
(5.1 b. / 18 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
ivana kosťunová
Děkuji všem za milá slova
Hana Švejnohová
Máte pravdu, Ivanko... V tom období byly byť i malé věkové rozdíly hodně znát. Popsala jste to tak živě, že to vidím jak film před sebou. Mně bylo 12 a přes ochranný val rodiny a šťastného dětství jsem taky všechno vnímala jinak a celou tu děsivou etapu našich dějin jsem si začala uvědomovat až mnohem, mnohem později... Ale je to krásně zpracovaná vzpomínka, díky..
Zdenka Jírová
Já si vzpomínám, že ministr zahraničí Hajek, se nějak dostal z republiky a údajně jel do USA informovat, co se u nás děje. Naivně jsme věřili, že nám přijdou na pomoc. Jak to bylo doopravdy jsme se už nikdy nedozvěděli.
ivana kosťunová
V tomto období jsou ty věkové rozdíly velmi znát. Můj o tři roky mladší manžel vnímá tyto události úplně jinak, než já ( ne tak dramaticky) a to jsme je oba prožili ve stejném městě.
Věra Ježková
Hezky napsané. Souhlasím s tím, že to v nás zůstane navždy. Ale pocit, že následná normalizace dala našim životům úplně jiný směr, nemám. Ve 14 letech jsem si příliš neuvědomovala kvalitu života „předtím“, a nemohla jsem tedy srovnávat ani později. Postoj k dané události jsem si ale utvořila.
Oldřich Čepelka
Ještě k těm fotkám: Mě naprosto nejvíc uhranul chlápek uprostřed s baretem. Dělník. Pravej chlap! Z Brežněva by na místě udělal masokostní moučku. Večer možná ve své dílničce bušil pěstmi do ponku . Lituju jeho a všechny, sebe taky.
Oldřich Čepelka
Měkdo dodnes říká - měli jsme se bránit. Neměli. Naše armáda proti 750 tisícům s 6300 tanky? Západ by nepomohl. Člověk by měl umět přijmout porážku. Ale tohle v něm zůstane navždy!
Věra Lišková
Ano, pak už nebylo nic jako dřív. Iluze a víra v lepší svět se rozplynuly.
Zuzana Pivcová
Byly jsme na práci v NDR také pod dozorem pedagoga, ale přece jen už jsme byly dospělé. A tam se ani žádný odpor, při němž by nám hrozilo nebezpečí, dělat nedal. Nedivím se, že vašemu kantorovi ruply nervy. Musel vás uklidňovat, i když třeba by pocitově šel vyvádět s vámi. Děkuji, Ivano.
Blanka Macháčková
Představuji si ten obrovský strach rodičů o své děti. Hrozná doba.
Hana Nováková
Taky vzpomínám, já šla do osmičky a nemohla jsem pochopit, že je svět najednou vzhůru nohama. Souhlasím s paní Danou - neskutečně hnusný konec krásných prázdnin a to jsme ještě nevěděli, co bude dál a jak dlouho. Už nikdy... díky za připomenutí článkem.
ivana kosťunová
Byl to skvělý učitel , měli jsme ho rádi. Ta dívka s puntíky mě zaujala taky, a ta "domovnice" vedle- ta je boží.
Libor Farský
Ivanko, poslední věta mi mluví z duše. Jakožto bývalý učitel cítím i s tím chudákem, který musel prožívat peklo.
Mirek Hahn
Líbí se mi fotografie - Dívka s puntíky.
Dana Puchalská
Byl to skutečně hnusný konec prázdnin. Článek je fajn. Děkuju.