Fanouš Hovorka je grand. Vždy pohrdal šetřílky a škudlily. Jako výpravčí vlaků vydělával dost peněz, takže hravě uživil rodinu a ještě mu zbylo na tajnou vkladní knížku, zvanou bokovka. V dobrodružném životě gazdoval tak, že mu na stará kolena zbyla jen polovina baráku a starobní důchod. Prostě si nic nenahospodařil. Dvakrát se rozvedl a nakonec zůstal sám.
Jakmile udeřila ta hodina důchodového zabezpečení, rozhodl se vloudit se někam na vrátnici jako vratočuč. V telefonním seznamu si vyhledal agenturu. Šéfa navštívil osobně v přesvědčení že osobní kontakt je nutný. Po půlhodinovém pohovoru zjistil, že nemají místo, ale že dají vědět. Bylo mu jasné, že takhle nějak se kulantně oznamuje, nemáme zájem. A tu mu osud vrátil nějaký dobrý skutek.
Fanouš odešel po nezdařené akci na houby. Do lesa to má tři sta metrů. Vracel se s plným košíkem, zcela zamyšlen. Najednou jej ze zádumčivosti vyrušila paní Brousková. Právě procházel kolem jejího domečku na kraji lesa. "Fanóšu, to só krásný huby. Já už sem jich dlóho neměla. Nemohl bys mně jednu dat na polívku?“ A oslovený, zachvácen dobročinností, odevzdal staré paní celý košík! Doma mu pak telefon oznámil, že je přijat a může nastoupit jako ostraha do prodejny s drahými parfémy. Tento prostý fakt nahlodal jeho ateistickou duši tím, že asi dobré skutky neregistruje jen Bůh, ale jiná nadpřirozená instituce.
Z důchodce se tak prostřednictvím bezpečnostní agentury stal prduch, pracující důchodce. No, a protože má slušný důchod a přivýdělek, jako by ani v důchodu nebyl. Děti to nezaregistrovaly. Naučil se obstojně vařit. K dědovi se jezdilo na oběd. Starý grand měl vždy plnou ledničku. Vždy vyhlašoval při každé návštěvě lukulské hody! A hostitel vždy předstíral, že už obědval, a z hloubi pohodlné klubovky sledoval, jak hostům chutná. Stal se mistrem kuchařem a jeho španělské ptáčky, to byla symfonická báseň. Má způsobné děti i vnoučata, takže jim chutnalo za všech okolností. Jednou byly španělské ptáčky uvařeny z masa ze stoleté krávy. Hosté pak žvýkali stravu s potížemi, leč se spokojeným výrazem. Dobrodinec půjčoval kamarádům na věčnou oplátku, platil v hospodě za jiného, žádné radovánky si neodpustil. Od spolužáka Brandejse, alkoholika, který za ním jezdil do prodejny až z Jihlavy, kupoval za stovku knihy. Nepotřeboval Je. Má jich v knihovně celou řadu pod nápisem Brandejsova alkoholická hladová zeď! Stal se tak soukromým antikvářem. Po třinácti letech služby, jako když utne. Agentura dostala v prodejně kopačky a na dlažbě zůstal samozřejmě důchodce.
Fanouš se probudil ze sna. Výpověď přišla před Vánocemi. A najednou mu došlo, že na drahé dárky prostě nebudou peníze. Po celá léta odjížděl vždy k oběma dcerám. Neměl doma ani stromek. Loňské Vánoce dárky nepřivezl. Sám ale obdarován byl. Má hodné děti.
Zchudlý šlechtic musel redukovat své potřeby. Ještě, že se objevily prodejny Genesis, vše za čtyřicet devět korun! Ještě za služby v prodejně nakupoval zde pilně bílé košile s krátkým rukávem. A sortiment se rozšiřoval. Šatník se zaplnil zbožím z druhé ruky. Penzista hřeší na to, že jen zkušené oko pozná, zdali muž má na sobě značkové zboží nebo šunt. A když se za tuhle cenu dá nakoupit i zimní kabát, je pomocí toho zboží důchodce od elegána pouhým okem k nerozeznání. Za čtyři stovky je důchodce oblečen i k ženitbě.
Najednou se z penzisty stal člověk druhé kategorie. Bloudí kolem výkladů, plných drahého zboží. Má škodolibou radost, jak v ulici mizí drahé značkové prodejny a nahrazují je právě prodejny s levným zbožím. Jestliže nabízela prodejna Salamandr sandály za pět tisíc, musel být průzkumník trhu mentálně postižený nebo opilý. Prodejny krachují, národnostní menšiny okupují obchody a směnárny.
Všechno drahé, cenově nedostupné a luxusní zboží je koncentrováno v Brně do Galerie Vaňkovka. A právě sem chodí penzista léčit svůj mindrák. Před několika lety zde působil jeden měsíc jako ostraha jedné ze sesterských prodejen firmy s drahými parfémy. Usedl tehdy nic netuše do boxu, kde se podávala káva. Slečna s milým úsměvem jej oslovila a přinesla kávu ve skle za osmdesát korun. Takto poučen, vchází na stará kolena penzista Fanouš do komplexu Vaňkovka. V ruce třímá kelímek s kávou z automatu za patnáct korun.
Prochází celým komplexem a hledá lavičku, kde by nápoj v klidu vypil. Pozoruje okolí a vychutnává prostředí. Raduje se, jak rafinovaně vypálil rybník slečnám, prodávajícím předražený nápoj.
A najednou se v mysli bývalého bonvivána vynoří geniální nápad. Přinese s sebou v tašce krásný porcelánový hrníček, součást maminčina svatebního servisu z roku 1927. V podchodu hlavního nádraží naplní kávou z automatu kelímek. Přenese jej do luxusního prostředí nákupního střediska. Z tašky pak vyndá ten vzácný porcelán, kávu z kelímku do něj přeleje. A najednou se přenese do těch krásných časů, kdy si mohl bez problémů objednat kávu za osmdesát korun.