Pro každého, kdo se dostal do vyššího věku, na tom není nic překvapivého, mladší lidé se však divit mohou. Mnozí si představují, že když seženou pro babičku luxusní penzion se službami, bude automaticky šťastnější, než když žila ve svém malém rozpadajícím se domku a vše tam musela zvládnout sama. Jenže dotyčná paní je pak v novém domově, byť obklopena péčí a pěkným prostředím, nešťastná. Mnohem spokojenější byla, když z posledních sil dotáhla nákup a sedla si unavená na zahrádku.
„Čeští senioři si ze všeho nejvíce přejí soběstačnost. Naše zjištění boří mylné představy, které o dříve narozených mnohdy máme,“ uvedla Lea Kubíčková z Ústavu marketingu a obchodu brněnské Mendelovy univerzity. Ten dělal průzkum, po čem čeští senioři touží, co by jim zlepšilo život, co považují za podstatné. Ukázalo se, že mnohem více než po nejrůznějších nabídkách pomoci si naopak přejí co nejdéle a co nejvíce zvládat život sami, bez pomoci druhých.
Například se ukázalo, že příliš nestojí o nápad, aby staří lidé měli ve velkých supermarketech k dispozici asistenty, kteří by jim pomáhali nakládat věci do vozíků, manipulovat s nimi, odvážet jim domů nákupy. Lidé naopak uváděli, že by přivítali, kdyby v obchodech byly nižší regály, kdyby vozíky byly lehčí a lépe se s nimi manipulovalo. Rovněž by přivítali, aby na nich běžně byly lupy, jak tomu je v mnoha zahraničních obchodech. A hlavně, aby písmenka na výrobcích o jejich složení už konečně byla větší, tedy čitelná. Ostatně, malé nečitelné nápisy štvou lidi všeho věku, to nemá nic společného se stářím, písmenka jsou prostě malá, a kdo nemá zrak jako orel, je v háji, i když je mu třeba jen čtyřicet.
„Ukázalo se, že senioři netouží po luxusních domovech důchodců, příliš si nepotrpí na to, aby byly moderně a draze vybavené, aby tam měli perfektní služby. Naopak se lépe cítí doma, byť tam třeba mají život náročnější,“ dodala Lea Kubíčková.
Průzkum také ukázal, že senioři považují za velmi důležité, aby doma měli internet. Většina uvedla, že jej považují za nezbytný k tomu, aby udržovali kontakt s přáteli a zůstávali takzvaně v obraze. Jinými slovy, aby byli samostatní, měli dostatek informací, mohli nad nimi přemýšlet, třídit si je, tedy, aby se orientovali v tom, co se kolem nich děje. Už jim nestačí jen kouknout se večer na jedny zprávy v televizi.
Zajímavé poznatky v tomto směru mají městské policie z různých měst. Když strážníci pořádali různé akce a přednášky zaměřené na prevenci, lidé vyššího věku si na nich často žádali rady a kurzy, jak se chovat při napadení, při různém ohrožení. Kurzy jednoduché základní sebeobrany pro seniory se postupně začaly pořádat v řadě měst a je o ně velký zájem.
Když jejich absolventi dostávají otázku, co je do nich přivedlo, téměř vždy zní podobná odpověď: Chceme být soběstační, chceme se umět v rámci našich možností bránit, ne jen pasivně čekat, zda nám někdo pomůže. Touha po samostatnosti a soběstačnosti je podle lékařů a psychologů jednou z nejlepších cest, jak zvládat úbytek sil a další nepříjemné jevy provázející stárnutí. Právě lidé, kteří se snaží oddálit závislost na pomoci druhých, si prý častěji zachovají jasnou mysl a slušnou fyzickou kondici.
„Mám sousedku, která si nechává od asistenční služby vozit jídlo i uklízet domov. Přitom normálně chodí, nepřipadá mi bezmocná. Ovšem čím déle si nechává takto pomáhat, tím více tloustne a zdá se mi nějaká zpomalená,“ říká sedmasedmdesátiletá Anna z Ostravska, které naopak příbuzní vyčítají, že se takzvaně nešetří. Anna odmítá jakoukoli pomoc. Sama si chodí na nákup, sama si vaří, sama si uklízí. Má potíže se zdoláváním schodů do druhého patra, bolí ji nohy, má nemocné srdce. Obvodní lékařka jí několikrát upozornila, že do budoucna v nevyhovujícím malém bytě plném bariér a bez výtahu nebude moct sama žít, ale Anna je přesvědčena, že by ji bydlení v domově pro seniory zničilo. „I když můj syn má dost peněz a chce mi časem začít platit nějaké velmi luxusní zařízení, já to odmítám. Už to tam vyjednával, ale já mu to rozmlouvám. Jakmile by mě někdo začal obskakovat, byla by to jasná cesta ke konci. I kdybych se měla plazit, tak do obchodu si zajdu, jednoduché jídlo si udělám a byt si poklidím,“ trvá na svém.
Naučit se přijmout pomoc je ovšem také jednou z nezbytností, jak prožít poslední fázi života v co největší pohodě. Úplně největší umění je dokázat najít ten správný střed, cestu, která každému vyhovuje nejlépe, protože každý člověk je jiný. Faktem však je, a průzkum to potvrdil, že naprostá většina má stejné přání: Dokázat být co nejdéle, ideálně pořád, soběstačný.
