Se spartakiádou jsem se setkala ještě jednou, po letech v Praze jako doprovod cvičenek - žákyň. S těmi už ale skladbu nacvičila kolegyně tělocvikářka. Dívky cvičily tak dobře, že se po řadě "předváděček" probojovaly až na Strahov, což bylo tehdy opravdu ocenění.
Škola končila asi v polovině června a pak už na Strahově probíhaly jen "secvičné" a přípravy na vystoupení. Ti necvičící buď už odjeli na prázdniny, mladší chodili do družiny, starší do různých táborů a oddílů, ale stále ještě zbývalo dost dětí, o které se měli postarat učitelé. Ve škole bydleli mimopražští cvičenci. Takže jsme měli na výběr, do čeho se jako dozor zapojíme, budeme chodit na hřiště, na vycházky nebo snad pojedeme do mumraje ve městě?
Řekly jsme si s kolegyní: Když už mumraj, tak raději organizovaný, a jezdily jsme dobrovolně s dvanácti vybranými cvičícími dívkami (plus asi dvěma náhradnicemi) na Strahov. Z počátku nás cesta poněkud vyvedla z míry, ale rychle jsme si všechny zvykly. Z cvičení jsme my učitelky mnoho neviděly - hlídaly jsme nástupy, věci v šatně, po vystoupení jsme se co nejrychleji vracely domů. Cestou jsme jen hlídaly, aby se nám některá žákyně neztratila v tom neuvěřitelném množství cestujících. Denně jsme přestupovaly na Karlově náměstí, kam najížděly autobusy ke Strahovu doslova jeden za druhým. Celou situaci dirigovali zaměstnanci Dopravních podniků, což kupodivu zvládali celkem dobře.
Ačkoliv se naše skupina vždy držela pohromadě, zůstala jsem jednou jako poslední přede dveřmi naprosto plného autobusu. Když chtěl řídící zaměstnanec DP dát pokyn k odjezdu, vykřikla jsem: "Já tam mám holky, musím se tam dostat!" Tak mě doslova vtlačil na poslední schod, než se dveře zavřely. Jiný den pořadatelé na stadionu po odcvičení poslali dívky do šaten jinou cestou. Po chvíli čekání jsme s kolegyní zjistily, že už šatnou prošly a jsou pryč. Éra mobilů ještě nezačala, odjely jsme tedy obě bez nich, jinak to řešit nešlo. Druhý den byly zase všechny nastoupené před školou - s úsměvem, že to zvládly samy.
Jednotlivé skladby jsme v závěrečné fázi vlastně téměř neviděly. Připouštím však, že byly velkolepou podívanou. Škoda jen, že cvičení opravdu nebylo vždy dobrovolné, že pro řadu nacvičujících i cvičenců a jinak zúčastněných byla spartakiáda spíše nemilou povinností. A že hlavní ocenění za zásluhy připadlo jako vždy vysokým funkcionářům.