Shrnu, co se děje, hlavně pro ty, kteří nás dosud nesledovali: Leoš Hrádek odstartoval s celkem 250 cyklisty minulou neděli v 10 večer v Belgii. jede sólový závod přes kontrolní body v Rakousku, Slovinsku, Polsku (u české Špindlerovky) a Bosně (u Sarajeva) až do Řecka, cíl je u bájného kláštera Meteora.
Závod není jako třeba Tour de France nebo Giro d´Italia – nesmíte jet s nikým dalším (žádný peloton), nesmíte přijmout cizí pomoc, musíte si všechno vézt sami (kromě jídla a pití) atd. Leoš je ryzí amatér, stejně jako naprostá většina ostatních mužů a několik žen. Pohybuje se nyní někde v druhé polovině startovního pole v rakouských Alpách a míří do Česka, na Špindlerovku. Ujel zatím (do sobotního večera) asi 1200 km, ale větší část cesty ho teprve čeká. Proč jede? Kromě jiných důvodů chce především upozornit na hnutí CWA (Cyklistika bez hranic) a získat peníze na nákup elektrotříkola, s nímž budou dobrovolníci vozit na výlety seniory, kteří se již nemohou sami dost dobře pohybovat. Tak jak se to děje v 37 zemích celého světa, jen v ČR dosud ne. Podrobnosti jsou v předchozích článcích, které vycházejí každý den. Kdo chce sledovat celý závod, doporučuji https://www.transcontinental.cc/map . Kdo chce vidět, kdy a kde je Leoš, doporučuji https://trackleaders.com/transconrace18i.php?name=Leo___Hr__dek (přesně, jak to vidíte!). A kdo chce přispět na transparentní účet na nákup tříkola pro seniory, tak ať jde na https://ib.fio.cz/ib/transparent?a=2101471919 .
Tak a teď ke včerejšku, k sobotě: V 5:04 ráno mi Leoš napsal (předávám bez oprav češtiny, on to musí ťukat na mobilu): „Ahoj. Dekuji vsem za podpurná slova, to funguje jako doping. Přiznam se, byly fakt tezke chvilky. Ale ja si to neskutečně užívám a své limity posouvám teď už kazdým šlápnutím. CP2 dosazen dle planu vcera vecer. Ceka me brutalni prejezd Rakouska a Čech a vrchol CP3 - Špindl. Silu mam, setrim co to da a kdyz slo s nalozenym kolem vyjet i na Mangart, tak pujde i z polske strany Špindlerovka. Pro změnu, děsivé skřípání ve středu kola, prasklinu rámu jsem nenašel, tak jsem vycistil a pokračuji dale. Každé šlapnuti je slyset - misto zvonku na krávy taky dobry. :-) Tak zatim ahoj.“
Minimálně je vidět, že mu pomáhá, když ví, že tady na něho (pochopitelně kromě rodiny) někdo myslí a že mu někdo další přeje úspěch. A to jste vy, kteří píšete své komentáře (část mu jich předávám) a posíláte peníze pro CWA (k nim ani nemám přístup, na počátku jsem tam dal vklad jako Tima Liberec = moje firma).
Najezdil už přes 1200 km, to je asi o 200 víc, než je oficiální nejkratší trasa, kterou ale nikdo v praxi nedokáže jet. Dokonce i vedoucí muž, Brit James Hayden, si najel víc kilometrů proti ideálu než Leoš. Ten je zhruba na úrovni Štýrského Hradce, kdežto James už vjel do Chorvatska. To jsem zvědav, co se na tom Balkáně bude dít. Pro mne je to divoká krajina a o nějakých cyklostezkách tam asi nemůže být ani řeči.
Když jsem u těch cyklostezek, cyklisté se přesouvají do Čech a tady jim nastávají úplně jiné časy, než jaké měli v západní Evropě. V Německu, Rakousku nebo Itálii jeli převážně po krásných hladkých cyklostezkách s vyloučením motorové dopravy. Často vedly i podél hlavních silnic. Teď přijíždějí do Česka, kde zvláštní cyklostezky skoro nejsou. Naprosto převažují rozbité, záplatované, hrbolaté silnice II. a III. třídy. Dokonce někde musí jet po silnici I. třídy, protože by si jinak cestu velmi prodloužili. Tuším, že takové místo je mezi Jičínem a Novou Pakou. Další už jedou po „sedmatřicítce“ z Pardubic. Kdo ví, co je čeká po průjezdu Maďarskem v Bosně či Albánii (cyklostezky sotva), ale přece jen to musí být šok pro jezdce i jeho kolo (defekty). Držme palce jim i sobě, abychom brzy měli cyklostezek víc. Kde bychom taky vozili seniory v rámci CWA?
Pokračujeme společenskou rubrikou
Někdo se ptal na podrobnosti o Leošovi. Opakuji, že mu je 42 let, je z Plzně, je ženatý a má dvě dcery a normální zaměstnání. Když jsem to říkal mé ženě, zeptala se: „A kolik jim je, těm dcerám?“
Aha, to já nevěděl a nevím.
„Jak to můžeš nevědět? Přece jste spolu mluvili.“
„No to mluvili, ale na dcery jsem se neptal, bavili jsme se o tom závodu."
„Ježíšikriste, co jste to za lidi, když ani nevíte, jak starý má kdo děti?“ spráskla ruce žena. A já si uvědomil, že tady je ten rozdíl mezi mužským a ženským myšlením. Zkusím vysvětlit.
Každá žena dobře ví, jaké děti má její kamarádka. Ví hodně i o jejím manželovi, jaké má zlozvyky, co rád a nerad, jak se staví k domácnosti a mnoho dalšího. Minimálně na druhé schlůzce s jinou ženou to každá ví.
Muž ne. Olda s Leošem plánuje, jak budou vozit cizí babičky na výlet (a přitom neví, jak staré má děti!). Olda s Leošem se baví, kterým průsmykem jet a jestli je vždycky nejlepší značka Shimano (ale co dělá Leošova žena a jak má velký děti, to prosím neví!). Olda s Leošem jsou prostě dokonale mimo skutečný život. No ale my je potřebujeme, protože jednak nosí peníze a jednak jsou to prostě naši chlapi, že ano?
Tak takhle asi uvažuje každá žena. Ale nezlobte se proto na nás muže. Je pravda, že plánujeme, jak zdolat nějaký Mt. Everest, zatímco vy řešíte praktické věci. Nicméně, nakonec jsou přece jen doma peníze a my – po šťastném návratu – jsme doma taky. Pak uklízíme dvorek, spravujeme vypínače, čistíme auto a hrajeme si s dětmi nebo je učíme. (Konec společenské rubriky.)
Co se skrývá za fotkou?
Než uvedu dnešní fotky, musím upozornit na základní rys tohoto závodu. Je to obrovská vůle dosáhnout cíle. Ne se vytahovat, ale mít radost z toho, že funguju, že umím, že se neztratím, že jsem. Totéž platí pro Leoše. Bude pršet? Tak pojede v dešti. Budou padat žabičky nebo trakaře? Tak pojede mezi žabičkami nebo trakaři a snad bude moci jet dál. Tak jednoduché to je! Když už to nejde dál, lehne si do spacáku. Na louku k potoku nebo na asfaltové parkoviště. Vzbudí se ve čtyři hodiny, připraví se a za čtvrt hodiny jede dál. Noc ustupuje rozbřesku, on jede chladným ránem temnou krajinou a má úžasný pocit svobody, lehkosti, možná i trochu dojetí. Splývá s krajinou, jen přední a koncové světlo označuje jeho pohyb ke vzdálenému cíli. No není to krása?
Přesně taková je fotka ze stoupání na Mangartské sedlo (tentokrát večer, ne ráno), pořízená Leošem. Snad bude dobře vidět, protože autorské fotky Leoše musí mít přednost před ostatními. Minimálně proto, že to fotil kvůli nám.
Zdvižený palec je někde od Triglavu v sobotním ránu. Kolo na cestě = další Leošova „náladovka“. Pak detail, když opravuje kolo. Titulní fotka z Alp je moje, fotil jsem to v červnu v údolí, kterým Leoš projíždí (proto tam vidíte oblačnost, kdežto oni mají většinou krásnou oblohu).
Pište, co vás napadá, vzkazy určené Leošovi (ty nejoriginálnější) mu opět přepošlu. Kdyby tak věděl, co všechno jsem už o něm za ten týden napsal! Ale to víte, muži. Možná si to ani nikdy nepřečte. To žena by to o sobě hltala i za jízdy, viďte? J
