Ve čtvrtek závod pokračoval bez ohledu na počasí. Leoš už najel o 150 km víc, než je nejkratší trasa (která však nemusí být nejlepší). Jak můžete sami sledovat na https://www.transcontinental.cc/map, kde se zobrazuje pohyb jezdců v reálném čase, Leoš překonal Brennerský průsmyk, na počátku noci již urazil celkem 950 km a pokračuje dále ke slovinským hranicím. Druhý postupný cíl, sedlo Mangart (2072 metrů nad mořem), je ovšem ještě daleko, přes 100 km. Tam by se mohl dostat v pátek po poledni. Nyní si bude muset odpočinout, protože jel v jednom kuse 15 hodin. (A pro zajímavost: závod už vzdalo 16 jezdců z 254 a budou odpadat další a další. Jsou to prostě galeje, co?)
Vedoucím jezdcem celého startovního pole byl dosud Björn Lenhard z Drážďan, jeden z nejlepších dálkových cyklistů světa. Je to prostě jiná třída, však se s ním Leoš nepřijel poměřit. Ten spal prvně až po 25 hodinách jízdy. Po druhé až po dalších 25 hodinách jízdy. Po třetí nespal ani po 25 hodinách a jede stále dál. No nevím, neumím si to představit. Jen chápu, že i tohle může mít do určité míry natrénované. Ale taky on někdy dělá chyby. Například z Telče do Třeště dnes mohl jet přímo, jenže značená cyklotrasa jej vedla přes osadu Doupě. Jeho největší soupeř, James, jede vůbec jinudy, vzal to přes České Budějovice. Tak ten měl možná míň kopců, ale víc kilometrů, vždyť to tam asi mnozí znáte. Jenže ani Björn nemá síly nevyčerpatelné a právě ho vidím, jak už dvě hodiny nejede a někde před Chrudimí odpočívá, kdežto James se dostal k Jičínu a pokračuje čtvrteční nocí přes Novou Paku na hřebeny Krkonoš… Leoš riskantně nejede. Když je opravdu unavený, sleze z kola, protože ví, že toho má před sebou ještě fůru…
Kolo pro jezdce znamená (jak už jsem jednou napsal) dopravní prostředek, domov i společníka. Je to to nejcennější, co má. Přidávám proto fotku kola pořízenou Leošem kdesi v horách. A musím tu zmínit, že to není kolo z běžného prodeje. Před zhruba dvěma měsíci se objevila firma White Stone z Žitavy (německé město blízko Liberce), která mu jej zapůjčila. Stojí tolik, že by si ho sám těžko pořídil a navíc mu jej museli připravit opravdu na míru. I nadále platí, že nedostal peníze, jen si vypůjčil kolo, bez něhož by tyto vzdálenosti a kopce těžko zvládl.
Na dalších snímcích (dnes opět pořízených Leošem) jej vidíte v posteli (!), před alpskou chaloupkou a taky se svačinou. A stále s dobrou náladou!
Nadále existuje jeho transparentní účet – viz https://ib.fio.cz/ib/transparent?a=2101471919. Leoš děkuje za příspěvky od Jany, Libora a Blanky z i60. Napsal mi, že mu to potvrzuje smysl jeho úsilí, i když samozřejmě doufá, že se vybere mnohem víc. Je to pravda - aby se mohlo koupit kolo hned, muselo by nás být takových dárců 500. Už to máme předjednané u dovozce, aby nákup v Dánsku netrval dlouho (v ČR se toto kolo nevyrábí).
Je to na povzdech
Občas dostávám zprávy z jiných zemí, jak tam rozvoj CWA pokračuje. Třeba na chladném, většinou ledovém a zasněženém Islandu už je 15 poboček či míst, odkud jezdí senioři na tříkolkách. Patnáct na severském Islandu! CWA je na světě v 1100 lokalitách, které mají k dispozici více než 1500 tříkolek a více než 10 tisíc proškolených řidičů (říkají si piloti). Jsou v Kanadě, na Novém Zélandu, v Dánsku, USA, Rakousku i v Singapuru. Bohužel v Česku dosud ne.
Mít tak elektrotříkolo! Půjčil bych si jej od těch, kteří ho koupí a aspoň den vozil své známé.
Třeba svezu svou tchyni, které je 92 let a žije v domově pro seniory Oáza ve východních Čechách. jestli bude chtít… Ale svezl bych Lilu R. (97), o níž vám napíšu v úplně jiném článku, která vymetla s tuzemskými bolševiky a jim navzdory jezdila na Západ, ačkoliv z ní po zákazu studia udělali uklízečku. Tak tu taky svezu!
A už nesvezu kamarádku Janu. S ní a s jejím manželem jsme plánovali dlouhé cyklistické výlety. Když se u ní opakovaně potvrdil zhoubný glioblastom na mozku, ten nejzákeřnější ze všech rakovinných útvarů, tak už na kolo nemohla ani pomyslet. Jak jsem si přál přijet k nim před dům a zazvonit - už jsem tady, Jano, jedeme na výlet… Přátelé, já si to představoval i před spaním, snil jsem o tom! A už ji nikdy nesvezu. Na chvíli odkládám klávesnici a vzpomínám…
Leoš jede za všechny, kteří sami jezdit a chodit nemohou. Až s pomocí neznámých lidí, měst a firem shromáždíme dostatek prostředků, nakoupíme kola. Dostanou se tam, kam si to budou přát největší dárci.
V „charitě“ je dnes obrovská konkurence. Pořád jsou potřeba peníze a dobrovolníci. Když nějaký záměr podpoří velká média, je vyhráno. Ale většina je prostě takových jako ten náš. Na Novu se nedostane. Zdarma a v amatérských podmínkách usilujeme o to, aby vzniklo něco, co dosud není. V životě jsem mockrát prohrál, protože jsem usiloval o něco, co se nakonec nepodařilo. Ale taky jsem mockrát vyhrál a byly to věci, které si před tím lidé neuměli představit. Rád bych přidal do své úspěšné „bilance“ i CWA. Ti staří lidé a tělesně postižení si zaslouží pozornost ostatních, kousek z jejich času a lásky i peněz, aby sami ještě pocítili radost a porozumění. Určitě jsme v tom všichni zajedno. A snad je v tom nenecháme.
