Na úvodní fotografii ukazuji život v roce 1934 v rodině mé babičky z tatínkové strany v Protivanově na Drahanské vrchovině. Měli dvě kravičky, které využívali hodně i k práci na poli, také pochopitelně nějaké kozy, prasátko, slepice, kočku.
Jak už jsem psala dříve, tatínek se v roce 1945 přiženil do většího hospodářství v této vesničce a my už jsme měli takových kraviček pět - často i telátka, dva koně i občas hříbátko, tři kozy s jarními kůzlátky, prasnici s občasnými malými selátky, slepice a občas i nějaká kvočna vyseděla vždy na jaře kuřátka, na dvoře pobíhala i kočička - bylo to stavení plné zvířat...
Klisna Ada byla mým nejmilejším zvířetem, někdy jsem na ní za doprovodu tatínka jezdila, ale ještě více jsem ji měla od 10 let zapřaženou do vozíku a jezdila s ní na pole. Také jsem ji mívala v období senoseče s obracečkou, shrnovačkou - málem jsem nedostoupla na pedál... Občas jsem si s ní i nejraději "povídala - byla mi věrnou přítelkyní - ale o tom jsem už psala také dříve..." Krávy jsem chodila pást jak před školou a hned jak jsem přišla ze školy - nejlepší byly podzimní pastvy, kdy už se kravičky nemusely tak moc hlídat, protože všichni už měli ze svých políček všechno sklizeno a já si mohla na dobré pastvě víc číst... Od 14 let jsem s maminkou dojila krávy ručně, všechny chlévy jsem čistila ale už daleko dříve...
Ale ještě se vrátím ke kuřátkům - malá byla také velmi roztomilá a když už nebyla kvočna, tak jsme je na noc vždy nosili ve veliké bedně do kuchyně - aby byla víc v bezpečí. Tak se to dělávalo ve více venkovských domácnostech...
Ovšem nikdy jsme neměli v našem rozlehlém stavení hlídače - psa. Mnozí se mne občas ptali, jak je možné, že na tak velikém dvoře nebyl pes - nebyl v těch 50tých a 60tých letech zapotřebí. Vždyť my jsme ani nezamykali dveře - jak zepředu - tak zezadu /ani nebylo čím/ a zahrada i stodola byla také volně přístupná. V té době se nikdo nikoho nebál, všechny děti i dospělí mohli jít bez problémů k sousedům i k jiným obyvatelům vesnice - všichni se dobře znali.
Jen když se blízko našeho stavení - bydleli jsme na konce vesnice - utábořili cikáni, tak se ihned pozavíraly slepice - když se ztratilo nějaké ovoce, zelenina nebo brambory - tak to nebyla tak veliká škoda...
Když jsem se odstěhovala do města tak jsme mívali také slepičky, hodně králíků, jeden rok i beránka na malé zahrádce, seno jsme sušili na pronajatém pozemku a vozili domů na dvoukoláku - to bylo dost namáhavé...
Teď už naše tři děti žijí delší dobu v manželství a v jedné rodině je fenka Saly - je to menší jezevčík a má mne velmi ráda, vždy, když k nim přijdu, tak mne moc a moc vítá - až mám někdy strach, že mi roztrhne oblečení - je to prostě vítač, tu jsem už zde i60 na obrázku měla s vnukem, když mi přinesl ukázat pololetní vysvědčení.
A loni si v rodině syna pořídili většiho Bennyho - je ale dost divoký, a tak jsem raději od něho kousek dál... Mají i slepice /jejich obrázek jsem už zde také měla/, měli také kvočnu, která jim vychovala kuřátka, králíky /také už byli na i 60/, včeličky - mají těch zvířatek a práce hodně, ale zatím to zvládají s pomocí dětí a všechny to baví...
Život s tolika zvířátky je hezký, zajímavý, pochopitelně i dost namáhavý. V mém dětství a mládí jsme neměli televizi, ani by na ni neměl nikdo čas. Žili jsme všichni víc společně i v přírodě a ani nám nepřipadlo špatné, že máme neustále nějakou práci.
Dnes já už mám jen menší zahrádku, mám víc času na psaní, avšak ráda si vzpomínám na tu dobu, kdy mimo starost o zvířata nemohl být vlastně ani jiný zájem.
Ale mám ráda všechna zvířata u svých dětí a vím, že je to pro ně moc dobré. Mají o ně starost, povinnost i radost, a proto nemusí mít v rukách neustále jen mobily, tablety, nebo sedět u počítačů a televize...