Mnohdy si někoho zařadíme do nějaké škatulky, aniž bychom dovedli vysvětlit, proč. Kluk od sousedů, který je celý potetovaný a nezdraví, je prostě grázl, na kterého je třeba si dát pozor. Ale co když je ve skutečnosti velmi nadaný v nějakém oboru, přitom nejistý sám seboum a tak svůj zmatek v duši zakrývá drsňáckým tetováním a chováním? Co když je to kluk, který by starému člověku přispěchal v nouzi na pomoc dříve, než ten sympaťák z vyššího patra, který chodí v obleku, a tudíž je určitě slušný člověk?
S tím, jak je svět rok od roku složitější, roste u mnoha lidí snaha si osoby ze své rodiny i okolí nějak označkovat, onálepkovat, zaškatulkovat. Zkrátka, udělat si jasno, co jsou zač.
„V rodině mi neřekne jinak než pánbíčkářka, protože si občas zajdu do kostela. Vím, že si ze mě kvůli tomu mí blízcí dělají legraci, protože v rodině ze strany mého muže víra nikdy neměla místo, rodina byla silně komunistická,“ vypráví pětašedesátiletá Věra. Slyší poznámky typu: Prosím tě, proč tam chodíš, chováš se jako stará bába, to ženské v tvém věku cestují a seznamují se a ty sedíš v kostele. Přitom svou vírou nikoho neobtěžuji, nikomu ji nevnucuji, s nikým o ní nemluvím. „Ale přesto si mi mojí blízcí klidně dovolují říkat do očí, že jsem pánbíčkářka a mou víru zpochybňovat. Připadá mi to neslušné, ale nechci vyvolávat v rodině rozepře, tak mlčím,“ dodává.
Na rodinných sešlostech zní často různé podivné věty: Ááááá, přijel náš mamánek. Jak se má Klára, ta naše zlatokopka, už v té své vysněné Praze sbalila nějakého pracháče? Nestýkej se s tím dědkem ze sousedství, vždycky to byl sukničkář a jde po tobě jen proto, že jsi dobře zajištěná vdova. To všechno jsou věty veselé, mnohdy ne špatně míněné, ale divné.
„Nálepkování máme ve zvyku. Proto v letošní kampani upozorňujeme na škatulkování, které ve většině rodin probíhá. Příbuzní často přisuzují ostatním členům a členkám rodiny nálepky na základě jejich chování či vrozených dispozic, ať se jim to líbí nebo ne,“ uvedla Hana Kulhánková, ředitelka festivalu Prague Pride. Ten už dávno není jen průvodem lidí bojujících za práva homosexuálů a leseb, ale akcí, které poukazují na diskriminace různého druhu.
Zejména lidé vyššího věku často velmi dobře vědí, co to diskriminace je, i když se v tomto směru mnohé mění k lepšímu. Ale v mnoha rodinách stále platí: Babička je stará, tudíž už nemá co mluvit do toho, jestli rodinný dům zastavíme bance. Děda špatně slyší, tak proč bychom za ním chodili, stejně nerozumí, co říkáme a je mu to jedno. Teta je stará popleta. Skutečnost je mnohdy taková: Babička rozhodně nesouhlasí s tím, aby dům, který postavila spolu s mužem, byl zastaven bance a má právo s tím nesouhlasit, protože je rovnoprávný člen rodiny a je úplně jedno, jestli je jí devadesát nebo třicet. Děda sice špatně slyší, ale velmi ho zajímá vše, co se kolem děje a moc rád by si o tom s někým promluvil, což by klidně šlo, protože má naslouchátko. Teta působí v poslední době zmateně, protože se u ní začíná projevovat řada nemocí, ale nikoho z rodiny to nezajímá, a tudíž se nemá komu svěřit. Takže není popleta, ale smutná bezradná osamělá dáma. V poslední době ke škatulkování přispívá celková atmosféra ve společnosti i řeči mnoha politiků.
Objevují se nové kategorie škatulek: sluníčkáři, vítači uprchlíků, pravdoláskaři, babišovci, zemanovci. Zkrátka, když člověk ve společnosti řekne, koho volil, kterou stranu podporuje či nějak okomentoval dění ve světě, šup, a hned je v nějaké škatulce. Tak pokud se někdy někomu třeba bude zdát divný jeho vnuk, protože žije v jednom bytě s klukem, má podivné tetování, jezdí na koloběžce a jezdí meditovat do Tibetu, neměla by se pro něj automaticky vytvořit nějaká škatulka, kterou by vyjádřil, že mu připadá jiný, divný. Mnohem zajímavější a přínosnější je snažit se mu porozumět. Nebo si ho prostě nevšímat.