Babi, to nemůžeš. Pozor na rady mladších
Ilustrační foto: ingimage.com

Babi, to nemůžeš. Pozor na rady mladších

24. 7. 2018

Dědo, to nedělej, ublížíš si. Babi, tomu nerozumíš. Měla bys… Neměla bys… To už se v tvém věku nehodí, to je zbytečné, to nezvládneš. Přesně to jsou věty, které slyší lidé vyššího věku od svých mladších příbuzných. Mnohdy jsou to rady dobře míněné. Ale pořádně otravné.

Mnoho lidí vysokého věku časem začne mít pocit, že se v rodině dostali do pozice dítěte. Jako by se role úplně obrátily. Ti, které celý život peskovali a vychovávali, najednou peskují je. Říkají jim co by měli a neměli dělat, co se hodí a co ne, dávají jim rady. Babičky a dědové, natož prababičky a pradědové se skutečně v mnoha rodinách považují za bytosti, nad kterými je nutné mít dozor. Podobně jako nad dětmi.

Dá se na to dívat ze dvou stránek. Je to pěkné, že mladí mají zájem o to, jak jejich starší příbuzní žijí. Důkazem je, že jim radí, starají se, aby se jim něco nestalo, aby byli v pohodě. Pohled druhý: I když je někomu třeba sto let a je svéprávnou bytostí, nikdo nemá právo mu udělovat rady typu, co může a nemůže dělat, pokud o ně sám nepožádá.

Ano, staří lidé mívají psychické i fyzické problémy, které jim mohou způsobovat maléry a mnozí potřebují péči. Ale pokud jde o lidi zdravé, soběstačné, je třeba počkat a radit, pokud si o radu či pomoc sami řeknou. Ostatně, britský dramatik George Chapman řekl: Mladí si myslí, že staří jsou blázni, ale staří lidé vědí, že mladí jsou blázni.

Ano, mladí se v nahlížení na schopnosti a život dříve narozených jako blázni opravdu někdy projevují. Na druhé straně je právě tento citát ukázkou ageismu, jenže v jiné formě, než jsme zvyklí. Jsou v něm podceňování mladí lidé, je v něm tvrzení, že něco nechápou, že něčemu nerozumějí jen proto, že jsou prostě mladí. A posuzování lidí podle věku je prostě ageismus, ať jde o lidi šestnáctileté, šedesátileté nebo stoleté. Své o tom ví sedmdesátiletá Zlatuše z Prahy.

„Od doby, co jsem loni ovdověla, moje dcera získala pocit, že jsem nesvéprávná ztracená duše, kterou je nutné stále kontrolovat a vést ji za ručičku. Sousedky říkají, že mám štěstí na fajn dceru, protože mi stále volá a stále ke mně chodí. Jenže ona mi organizuje život. Vím, že to myslí dobře, ale budu ji muset upozornit, že to přehání. Například mi letos vynadala, že chci jet s kamarádkou k moři. Řekla, že mi určitě bude špatně v letadle a že tam někde spadnu. Nevím, z čeho tak usoudila. Nepadám, nejsem nemocná, v letadle jsem neseděla deset let a právě proto to chci zase zažít, chci opět vidět moře, koupat se. Také mi řekla, že mi určitě nebude chutnat řecké jídlo, protože na ně nejsem zvyklá. Jak to může vědět? Jako že mi něco nebude chutnat proto, že jsem stará a tudíž zvyklá na knedlo vepřo zelo? Mně tím uráží, ale ona si to neuvědomuje.“  

„Ageismus je mnohem širší ideologie, který jednak vysoce zvýznamňuje samotný věk a jednak pak ty jednotlivé věky opatřuje určitými nálepkami, například, že mládí je hloupé a stáří senilní. Tato ideologie věku, to, že ten věk je tak důležitou sociální charakteristikou každého z nás, je jako ideologie zneužívána k tomu, aby ti s tím správným věkem získali nějakou moc nad těmi se špatným věkem,“ uvedla v jednom z rozhovorů Lucie Vidovičová, socioložka zabývající se tématy spojenými se stárnutím. Říká, že se s diskriminací kvůli věku lidé setkávají v různých prostředích a rodiny nejsou výjimkou. Je to v podstatě zajímavý problém. Když se rodinní příslušníci o své staré příbuzné nestarají a nezajímají, je to špatné. Když se o ně starají a zajímají příliš, je to taky špatné.

„Je to poněkud otravné, ale místy úsměvné,“ říká k tomu jednaosmdesátiletý Vladimír z Ostravy, který ovdověl před deseti lety. Žije sám v malém panelákovém bytě. Sám si chodí nakoupit, sám si připravuje jednoduchá jídla, občas si zajde na oběd do blízké restaurace, když vidí, že mají polední menu, na které má chuť. „Servírky tam se mnou vždy požertují, majitel mě má rád, občas si společně dáme panáčka. Máme s tím mladý mužem společný zájem o známky, tak spolu občas i vyrazíme na nějakou výstavu,“ vypráví Vladimír. Žije pěkný, klidný život penzisty. Ovšem jeho vnučka mu neustále vysvětluje, že by měl jít do domova pro seniory, protože se mu v jeho věku doma může něco stát. Říká mu věty: Dědo, nekoukej na tu televizi tak dlouho do noci. Dědo, nedávej si k obědu to pivo. Dědo, proč jsi nebyl doma, přišla jsem za tebou včera odpoledne a ty jsi tam nebyl. Kde jsi byl?

Vladimír říká: „Ona mě kontroluje jako malé děcko. Tak jistě, chápu, osmdesátiletý dědek sebou může někde švihnout a rodina by pak se mnou měla starosti, ale tomu mám předcházet, že budu sedět jen doma na místě  a pokud chci vyjít z domu, telefonovat to vnučce a ptát se na svolení?“

Tak až někdo bude mít chuť udělovat svým starším příbuzným rady a pokyny, bylo by dobré se zamyslet, jak je ten dotyčný může vnímat. A pokud někdo takové rady a pokyny od mladších dostává, není na škodu je se smíchem upozornit, jak mohou být vnímány. Možná, že v mnoha případech jde jen o nedorozumění, o snahu dobře míněnou.

rodina
Hodnocení:
(4.4 b. / 13 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.