Vysvětluje to takto: „Moje maminka má sedmdesát sedm let a od tátovy smrti před deseti lety prakticky žije sama, bez přátel. Vlastně žádné neměli. Žili sami pro sebe už od doby, kdy šli do důchodu. Ona časem ztratila všechny kamarádky. Už od doby, kdy šla do penze, vlastně s nikým nechodila na kafe, do obchodů, na výlety. Teď je zatrpklá, smutná. Je mi jí líto, když vidím ženy v jejím věku, které jsou aktivní a mají stále co dělat.“
Proto Olga začala cíleně častěji zvát své známé na kávu, na výlety, na výstavy. Začala kontaktovat i dávné kamarádky, které nějaký čas neviděla. „Prostě jim volám a zeptám se, jestli se nechtějí vidět. Když souhlasí, testuju si pak při setkání, jestli si máme co říct, jestli jde o setkání příjemné. S jednou z dávných, už zmizelých kamarádek ze střední školy, jsme si teď tak sedly, že je nám oběma jasné, že své přátelství obnovíme. Vlastně jsme ho resuscitovaly. Chci si takto vytvořit jakési portfolio kamarádek a kamarádů, o nichž vím, že máme něco společného a mohli bychom si časem, při stárnutí, být navzájem prospěšní,“ vypráví.
Jistě, někdo může namítnout, že přátelství se přece nedá takto uměle tvořit, natož plánovat. Že vzniká samo, nečekaně, spontánně. Jenže takto spontánně často vzniká, když jsou lidé mladí. Najít si nové přátele, když je člověku dvacet, je snadné. Najít si je v padesáti, v šedesáti, je hodně těžší. V té době by je už totiž člověk měl mít. Ty léty prověřené, jisté, se všemi jejich chybami i klady, prostě kamarády v dobrém i zlém. Potíž je v tom, že kamarádi z mládí časem vymizí, pokud si s nimi kontakty nepěstujeme. A na to mnohdy v době, kdy pracujeme, není čas. V době, kdy pak čas máme, v penzi, je už mnohdy pozdě. Najednou nám připadá divné jen tak zavolat někomu, koho jsme třicet let neviděli. Mnohdy už na něj ani nemáme kontakt. A seznámit se s někým novým tak, aby z toho bylo přátelství? To se ve vyšším věku podaří také spíše výjimečně.
Američtí vědci nedávno zkoumali více než dvě stě stě studií, které se zabývaly vlivem samoty a sociální izolace na lidské zdraví. Došli k závěru, že samota je pro zdraví nebezpečnější než například obezita. Zkrátka, je to tak velké zdravotní riziko, že velmi často způsobuje vážné zdravotní potíže, ba dokonce i přispívá k dřívější smrti.
„Lidé by se měli připravovat na penzi nejen po finanční stránce, ale především po stránce sociální,“ uvedla vedoucí projektu, profesorka psychologie Julianne Holt Lunstadová. „Zaměstnání je pro většinu z nás stěžejním místem pro navazování společenských kontaktů. Když o ně přijdeme odchodem do penze, přicházíme často i o ty kontakty. Jenže být spojen s druhými je základní lidská potřeba, stejně jako pocit pohody nebo pud přežít,“ dodává.
Vědci dokonce vyzvali pedagogy, aby začali ve školách dětem a mladým lidem vysvětlovat, proč a jak hodně jsou osobní sociální kontakty důležité. Současná mladá generace je totiž ohrožena samotou mnohem více, než lidé, kteří jsou v penzi nyní. A ti si velmi často uvědomují, že si síť kamarádů dostatečně nebudovali, cítí se být sami. Ovšem ve srovnání s tím, jak nyní žijí mladí lidé, vlastně o samotě vůbec nemůže být řeč. Mladí lidé jsou nyní mnohdy osamělejší, než jejich babičky a dědové.
„Já mám dvě kamarádky, se kterými můžu občas někam vyrazit nebo si popovídat. Ale moje vnučka má tři sta přátel na facebooku, jenže stále sedí sama doma u počítače. Když jsem jí řekla, ať si ke mně v létě na chalupu klidně na týden vezme jednu nebo dvě kámošky, vylezlo z ní, že vlastně žádné takové, se kterými by chtěla strávit týden, nemá. Vlastně žádné natolik dobře nezná,“ vypráví pětašedesátiletá Jana.
Nadace duševního zdraví provedla výzkum, ze kterého vyplynulo, že mladí lidé ve věku mezi osmnácti a čtyřiatřiceti lety se cítí více osaměle, než padesátníci. Až osmdesát procent adolescentů uvedlo, že má často pocit sociální izolace. Ovšem stejný pocit přiznalo jen padesát procent starších lidí. O tom, že senioři velmi často trpí samotou, se v poslední době hodně mluví. Ano, je hodně takových. Zároveň je však hodně takových, kteří žijí mnohem aktivněji, než bývalo dříve u lidí vyššího věku zvykem. To znamená, že mají kamarády, přátele.
Vědci však upozorňují, že opravdová epidemie samoty vypukne až u dalších generací, až zestárnou. Lidé, kteří prožijí život na sociálních sítích a slovo kamarád se pro ně scvrklo na bytost, kterou vlastně osobně ani nikdy neviděli, jen jim dává pochvalné lajky k příspěvkům na internetu, mohou mít jednou, ve vyšším věku opravdu vážné problémy. Takové, o jakých se dnešním seniorům zatím ani nezdá. Protože současní chytří lidé vyššího věku vědí, že kdo vstupuje do důchodu s dobrými přáteli, kamarády a známými stejných zájmů, má zaděláno na to, že zbytek jeho života bude fajn.
