Zásada číslo jedna zní: Kdo chce poznat skutečnou řeckou kuchyni, musí vyrazit do místních taveren. Do těch, které jsou co možno nejdál od pláží a center turistických městeček. Ideální jsou ty v zastrčených uličkách.
Zásada číslo dvě: Je předem třeba obhlédnout, zda jsou v pozdní večery plné a zda velkou část hostů tvoří Řekové, ideálně celé řecké rodiny. Ti se zpravidla restauracím snažícím se vyhovět univerzálním chutím turistů z různých koutů světa, tudíž od klasické řecké kuchyně dosti vzdáleným, vyhýbají a vědí, kde se najíst skvěle za mnohem lepší cenu. Protože skvěle se najíst je pro Řeka ta nejdůležitější věc na světě.
Tyto taverny sice vypadají poněkud ušmudlaně ve srovnání s nablýskanými a vyzdobenými restauracemi určenými pro turisty, avšak dají se v nich poznat věci, po kterých si člověk připadá, jako by patřil do party řeckých bohů hodujících na Olympu. Tady jsou tedy jídla, která by v Řecku člověk měl zkusit.
Stifado. V podstatě jde o obdobu českého guláše, tedy o kousky masa ve šťávě. Bývá jehneční, telecí nebo hovězí. Spolu s ním plavou v talíři malé celé cibulky. Díky neuvěřitelně pestré směsi koření a zvláštní chuti cibulek se masožravci nad takovým talířem dostávají do extáze, která vrcholí zběsilým nakupováním sáčků se směsí koření určených na stifado. A pak doma celou zimu přemýšlejí, proč se jim ho přesto nepodařilo uvařit tak skvělé jako bylo tam v té taverně na tom malém ostrůvku.
Kleftiko. Jde o jehněčí maso s bylinkami a brambory pečené v balíčku. Zkrátka, další překvapení pro milovníky masitých jídel.
Taramasalata. Růžová pasta vyrobená z rybích jiker. Podle popisu a vzhledu nic moc fascinujícího, ale kdo má rád ryby a plody moře, rozhodně by ji měl vyzkoušet. Chuť má zvláštní, těžko k něčemu přirovnatelnou a jako předkrm s čerstvým řeckým bílým chlebem je to zážitek nezapomenutelný.
Keftedes. Karbanátky, masové kuličky či placičky v rajčatovém omáčce. Ovšem vzhledem k tomu, že Řekové do nich přidávají obrovské množství bylinek a jejich rajčata se s tím, co si Evropan nakupující rajčata v supermarketu, nedají co do chuti a barvy srovnat, jde opět o zážitek.
Fava. Na toto jídlo nenatrefíte všude v Řecku, ale časté je například na Kykladských ostrovech, například na Santorini. Jde totiž o luštěninu, která roste v tamní sopečné půdě. Z ní je vytvořená pasta, tak trochu obdoba mnohem známějšího arabského hummusu. Na misku této pasty se dávají kapary a karamelizovaná cibule. Jde o předkrm, kterého se zpravidla člověk nacpe tolik, že na hlavní jídlo dojde síla.
Kataifi. Milovníci sladkostí by bez seznámení se s touto věcí neměli Řecko opouštět. Jde o dezert, jehož vzhled se dá nejlépe vyjádřit slovem chlupáč. Zkrátka hromádka něčeho, co připomíná vlasové nudle. V nich je zabalená směs ořechů a tymiánového medu. Je to brutálně sladké, špatně se to jí, protože med teče, kape, proudí z talířků i úst, ale kombinace chutí je neobvyklá a vyvážená. Ideální dát si chlupáče jako dezert v nějaké zastrčené rodinné taverně nebo si ho koupit v místní cukrárně. Skutečné řecké jídlo je totiž výrazné, ať už jde o pokrm sladký, zeleninový či masitý. To je jeho typický rys. Všeho je v něm hodně.
Tam, kde Čech dá trochu koření, Řek nasype celou hrst, mnohdy dvě. Někomu ta brutální plnost jídel vyhovovat nemusí, proto se v hotelích a restauracích určených pro turisty často snaží jídla přizpůsobovat takzvaným univerzálním chutím. Ale to pravé božské Řecko je v těch nenápadných zaplněných tavernách, ve kterých dlouho do noci běhají děti, psi a kočky, med tam teče proudem a cibulky bublají ve směsi tymiánu, česneku a rajčat.