Studenti německého Bauhausu utíkali před válkou do Československa
Architekti Václav Zralý a Vladímír Němeček v Desavě kolem roku 1930

Studenti německého Bauhausu utíkali před válkou do Československa

22. 7. 2018

www.i60.cz přinesla nedávno rozhovor s Markétou Svobodovou z Ústavu dějin umění Akademie věd, která mapovala osudy studentů Bauhausu, výtvarné a architektonické školy 20. a 30. let minulého století.

Škola sídlila v německé Desavě a studovalo na ní mnoho Čechů. Ukázku z knihy „Bauhaus a kultura v Československu. Českoslovenští studenti na Bauhausu 1919–1933“ čtěte zde.

V meziválečném období přicházejí z Německa a Rakouska do Československa lidé ve dvou vlnách: kolem roku 1930 především z ekonomických důvodů, touto dobou v Německu vrcholí hospodářská krize, a po roce 1933 již jako emigranti z rasových a politických příčin. Nalézt archivní dokumenty o výtvarných umělcích, kteří studovali na Bauhausu a poté nějakou dobu žili nebo pracovali v Československu, je až na výjimky velmi obtížné, neboť byli často členy komunistické strany a těm nebyl pobyt na území ČSR povolován.

Jestliže o nich v archivech nenalezneme záznamy, neznamená to, že by v Československu nepůsobili, protože zde mohli nějakou dobu žít i bez povolení. Příkladem je architekt Peter Bücking, o jehož aktivním působení svědčí řada publikovaných projektů v dobových architektonických časopisech, ale například ve fondu policejního ředitelství Národního archivu v Praze o něm nenalezneme žádné zmínky. S jeho osobou se setkáváme až ve spisech o sledování ruské mise v Československu, kde je jeho jméno uvedeno v souvislosti s návštěvou ruské ambasády v Praze roku 1931. Z těchto důvodů se nelze obejít bez autentických záznamů – většinou korespondence, textů či vzpomínek osob, které s nimi přišly do styku.

Architekti
Architekty, kteří prošli Bauhausem, zaměstnávali ve svých soukromých ateliérech v Praze například Jaromír Krejcar nebo jeho přítel Ferdinand Fencl, v Brně Bohuslav Fuchs a na Slovensku architekt Friedrich Weinwurm. V knize Kolem Mileny Jesenské se zmiňuje textilní výtvarnice Jaroslava Vondráčková o Krejcarovi: „…měl později zastoupení Bauhausu ve Spálené ulici a v krizi Bauhausu zaměstnával pak některé vyloučené posluchače Bauhausu ve své kanceláři.“

Vedle Čechoslováků Antonína Urbana a Otakara Frňky se zde objevují jména Peter Bücking, v textech Vladimíra Šlapety i Nusim Nessis a architekt Karel Honzík ve své vzpomínkové knize Ze života avantgardy jmenuje ještě Hanse Stolpa (pravděpodobně  mínil grafika Kurta Stolpa), Rudolfa Müllera a Reichenbergovou Peter (Peer) Bücking (1906, Brémy – 1938, SSSR, zatčen NKVD [?])  studoval Bauhaus v letech 1926–1929. Moskvu navštívil ještě jako student tohoto institutu v roce 1929 při školních výměnných akcích mezi VCHUTEMAS a Bauhausem. Z doby studií je znám jeho nábytek. V letech 1930–1931 pracoval v ateliéru Jaromíra Krejcara a patřil mezi levicové architekty, stal se členem architektonické sekce Levé fronty a CIAM.

V Československu spolupracoval na projektu Krejcarova lázeňského domu Machnáč v Trenčianských Teplicích na Slovensku a v jeho ateliéru realizoval návrh obytné buňky tohoto lázeňského domu. Společně s Augustou Müllerovou, Janem Gillarem a Josefem Špalkem je autorem projektu kolektivizovaného okrsku na předmostí Nuselského mostu pro soutěž Ústřední sociální pojišťovny tzv. L-projektu (1930) a s Müllerovou vypracoval ještě návrh na kolektivní dům pro soutěž komunistického družstva Včela (1931). Roku 1930 pronesl přednášku nazvanou Boj proti bytové nouzi ve Frankfurtu v pražské kavárně Metro na Národní třídě, kde se scházela levicová avantgarda kolem Krejcara a Jesenské. Vzpomínku na tohoto architekta zachoval i Karel Honzík: „Peer Bücking byl dlouhý, vytáhlý Hamburčan s příznačným dialektem a se smíchem pořád v záloze. Kdykoliv jsme přišli do Metra, hned nás vítal obvyklým: Hören sie mal, liebe Genossen Havlicek und Honzik, die Pensionsanstalt wird man sprengen.“ Bücking zastupoval rovněž architekty Levé fronty na mimořádném zasedání CIRPAC v Berlíně a společně s Nusimem Nessisem byl jedním z hlavních iniciátorů již zmiňované Výstavy proletářského bydlení.

Roku 1931 Bücking odešel pravděpodobně s Antonínem Urbanem za Hannesem Meyerem do SSSR. Bückingova spolupracovníka, člena Levé fronty a studenta české techniky architekta Nusima Nessise (26. 10. 1903, Lipcani, Rumunsko – 1936, SSSR) označuje architekt Honzík ve svých vzpomínkách jako „Litevce z  emigrantské rodiny“, podle spisů policejního ředitelství však pocházel z Rumunska.

Rovněž Nusim Nessis se stal delegátem a účastníkem kongresu CIRPAC v Berlíně v červnu 1931, který se zabýval problematikou urbanismu, a podílel se také na realizaci a propagaci Výstavy proletářského bydlení. Ve složce, kterou si na něj vedlo policejní ředitelství, se dochovaly fotografie pražské periferie, které měly pravděpodobně sloužit jako materiál pro uvedenou výstavu. Jeho aktivita na našem území, kulminující v letech 1930–1932, je spojena především s politickou činností. Sám Honzík o něm ve své knize píše, že pravděpodobně „prošel důkladnějším studiem marxismu“ než jiní. Z jeho radikálních textů publikovaných pod pseudonymem Ellen v komunistické Tvorbě a Levé frontě lze vyčíst, že se snažil razantně uplatňovat koncepci „sociálfašismu“ přijatou na VI. kongresu Kominterny v roce 1928. Je vysoce pravděpodobné, že byl profesionálně politicky vyškolen a že jeho hlavním úkolem mělo být vnášení idejí komunismu do intelektuálního prostředí Československé republiky. V říjnu 1932 byl z ČSR pro své politické aktivity vyhoštěn do SSSR.

Podle vzpomínek Jaroslavy Vondráčkové byl ale Nessis i v Moskvě v kontaktu se zde působícími československými architekty. V brněnské stavební kanceláři architekta Bohuslava Fuchse nalezla díky kontaktům Hannese Meyera s místní avantgardou počátkem třicátých let na krátký čas práci také Meyerova přítelkyně a matka jeho syna, architektka a fotografka Charlotte Beeseová (1903–1988), pozdější žena holandského architekta Marta Stama, podle jehož projektu vznikla Na Babě v pražských Dejvicích v  letech 1930–1931 funkcionalistická vila čp. 1779 pro manžele Paličkovy.
Jak zjistila Hanneke Oosterhofová, první prací, na které se Beeseová v Brně podílela, byla internátní Odborná škola pro ženská povolání Vesna podle projektu Fuchse a Josefa Poláška z roku 1929. Dále pracovala na Fuchsově sanatoriu Morava (1930–1931) v Tatranské Lomnici nebo na Moravské bance v Brně (1929–1930). V listopadu 1930 odjela jako „Frau Meyer“ za Meyerem do Moskvy. Po několikaměsíčním pobytu a konfliktu s Meyerem se vrátila zpět do Brna, kde se jako svobodná matka a členka Levé fronty věnovala především politické činnosti. Pro svoji levicovou angažovanost byla donucena z Československa roku 1932 vycestovat – podařilo se jí (pravděpodobně díky kontaktům Jaromíra Krejcara a  Karla Teiga) nalézt práci v Charkově na Ukrajině v kolektivu Organizace sovětských architektů Ukrajiny (OCAY). O tom, že byla i kvalitní fotografkou, svědčí nalezený snímek z Moravského zemského muzea v Brně – portrét herečky a její brněnské přítelkyně Niny Balcarové (kolem 1931). Beeseová se v Československu objevila i s Martem Stamem ještě po svém návratu ze SSSR v roce 1935.

Z korespondence mezi ní a Teigem lze vyčíst, že v létě pobývala se Stamem na Šumavě, po té v Brně a Praze, kde pravděpodobně pronesli v kavárně Metro přednášku o svých projektech v SSSR. Designéři a fotografové V srpnu 1930 přišel do pražské firmy Petera Hayneho německý fotograf a reklamní grafik židovského původu Werner David Feist (3. 12. 1909, Ausburg – 8. 3. 1998, Côte St. Luc / Montreal), který studoval na Bauhausu v letech 1927–1930 přípravný kurz u Josefa Alberse, poté reklamní grafiku u Joosta Schmidta a fotografii u Waltera Peterhanse, jehož byl také v roce 1929 asistentem. Feist pracoval v ČSR převážně jako kreslíř a reklamní grafik, mezi lety 1933–1939 již působil samostatně a realizoval propagační zakázky pro americkou filmovou společnost 20th Century Fox, společníka českých filmových ateliérů AB Barrandov, ale i  pro jiné firmy – například jsou známy jeho fotografie pro pražský sportovní motoklub nebo reklamní snímky léků pro farmaceutickou firmu Interpharma spolupracující s českou farmaceutickou firmou Benjamina Fragnera. Podle svých vzpomínek se právě v tuto dobu zabýval barevnou fotografií. Feist rovněž dodával své texty o reklamě a plakátu do německo-maďarského kulturního časopisu Forum.

V českém Národním filmovém archivu se dochovalo několik jeho reklamních návrhů pro filmy, jež v ČSR produkovala a propagovala americká společnost 20th Century Fox. Zatímco se Feistovy reklamní snímky pro farmaceutické firmy i jeho reportážní a propagační snímky ze sportovního prostředí nesou v duchu černobílé fotografie ovlivněné studiem na Bauhausu, v reklamních letácích a plakátech pro filmovou společnost využívá mnohem více barevnost, koláž a americkou retuš. Z těchto prací nejvíce vynikají reklamy s tehdy v Československu velice populární dětskou americkou herečkou Shirley Templovou. Ve svém textu Was ist ein Plakat se mj. vyjadřuje i k americkému plakátu: „Amerika je životu ještě o krok blíže. Lidé tam odjakživa dávali přednost aktuálnímu realismu ve filmu, ve vysokém umění. Použité prostředky, artistnost návrhu, kresby, fotografie  a reprodukce jsou však svrchovaně dokonalé.“

Feist byl členem sociálnědemokraticky zaměřeného politického spolku německých intelektuálů emigrantů v Československu Volkssozialistische Bewegung,470 který založili spisovatel a žurnalista Fritz Max Cahén společně s novinářem a korespondentem Aeropressu Hanem Jägerem, proto mu byl také bez problému povolen a prodlužován pobyt v ČSR. Aktivně se podílel na tištění protinacistických letáků, které se z ČSR pašovaly do Německa. Za tuto činnost byl v roce 1936 odsouzen ke krátkému trestu, neboť jako cizí státní příslušník musel podepsat souhlas, že se nebude zapojovat do žádné politické činnosti na území ČSR. Feistovi se, na rozdíl od jiných, podařilo v dubnu 1939 včas vystěhovat z Československa do Belgie a odtud do Velké Británie.

Jako kreslič a grafik pracoval v Praze od roku 1931 také Kurt Stolp (26. 5. 1904, Biechowo – 28. 2. 1981, Berlín), jehož tvář z podhledu zvěčnil na své slavné fotografii Muž s dýmkou (1929) právě Werner David Feist. Po přesunu německého periodika AIZ do Prahy v roce 1934 působil přednostně pro tuto redakci. Stolpovi se zde dokonce podařilo přežít válku, jejíž důsledky jej však dostihly 29. července 1946, kdy byl v hromadném transportu Němců odsunut z ČSR do ruského pásma v Německu. Po nástupu NSDAP roku 1933 přichází do Československa řada německých intelektuálů a umělců. Prahu navštívila po svém odchodu z Německa v roce 1933 i fotografka Lucia Moholy Schulzová, která ale po krátké návštěvě odjela do Vídně a odtud přímo do Londýna.

Z Vídně do Prahy se rovněž přestěhovala významná výtvarnice židovského původu Friedl Dickerová (30. 6. 1898, Vídeň – 9. 9. 1944, Osvětim), známá z vídeňského ateliéru dvou absolventů Bauhausu Singer–Dicker, který již ve druhé polovině dvacátých let pracoval pro německé občany v Československu. V archivu firmy uloženém v Bauhaus-Archivu v Berlíně se nachází návrh obývacího pokoje pro vilu dr. Spitzera v Žilině na Slovensku (kolem 1925), fotograficky zdokumentovaná přestavba a nové vybavení vily pro Franze Neumanna v Liberci (nedatováno) a vybavení jeho bytu v Praze.

V letech 1934–1938 žila Friedl Dickerová v Praze, kde měla se svou spolužačkou, vídeňskou architektkou Grete Bauerovou Fröhlichovou společný ateliér, aktivně se rovněž zapojovala do pomoci německým a rakouským emigrantům. Roku 1935 jí byla zamítnuta žádost o povolení k pobytu z důvodu komunistické angažovanosti, československé státní občanství se jí podařilo získat až v dubnu 1936, díky sňatku se svým bratrancem Pavlem Brandejsem. V letech 1938–1942 nalezla s manželem útočiště v Hronově a pracovala pro textilní továrnu B. Spieger a syn. Podílela se na uspořádání manifestační výstavy Náchod 38 k 20. výročí Československé republiky, za vystavené návrhy textilních vzorů obdržela zlatou medaili. Friedl Dickerová, která ještě absolvovala soukromou školu Johannese Ittena ve Vídni a odešla společně s ním do Výmaru, se později v terezínském ghettu věnovala výtvarné práci s dětmi. Navázala tak na koncepty Franze Čižeka, Johannese Ittena a dalších výtvarníků učitelů. Podle ní „výtvarná výuka nemá mít za cíl vychovat ze všech dětí malíře, nýbrž rozvíjet či spíše udržovat jako zdroj energie ve všech tvořivost a samostatnost, povzbuzovat v mladém člověku jeho fantazii, podporovat vlastní názor a vnímavost“.

S Friedl Dickerovou byl v kontaktu i německý malíř, scénograf a absolvent Bauhausu Hannes Beckmann (8. 10. 1909, Stuttgart – 19. 7. 1977, Spojené státy), který přišel z Vídně do Prahy v roce 1934 jako politický emigrant, protože se roku 1932 oženil se spolužačkou židovského původu Mathilde Wie- nerovou z Československa. Beckmannovy vzpomínky na Josefa Alberse nalezneme i ve Whitfordově knize o Bauhausu. Beckmann měl na rozdíl od jiných emigrantů štěstí, neboť díky bohaté finanční podpoře rodiny své ženy si mohl dovolit v Praze vlastnit ateliér. Vytvářel abstraktní malby ovlivněné díly svých učitelů Paula Klea a Vasilije Kandinského, s nimiž byl během pobytu v ČSR v písemném kontaktu. V Praze se zúčastnil několika výstav a k jeho tvorbě se pochvalně vyjádřili i čeští kritikové.

Pravděpodobně z existenčních důvodů se ale i on začal věnovat jiné činnosti než malbě – a to fotografii. V dokumentech z fondu policejního ředitelství v Praze je zmiňována jeho fotografická činnost pro ateliér Karla Stehlíka. Tento ve své době poměrně vyhlášený ateliér se specia- lizoval na portrétní tvorbu, vedle běžných občanských portrétů fotil Stehlík i významné osobnosti pražského kulturního života včetně herců, jeho archiv byl ale zničen během války. Mezi poválečnými doporučeními pro Němce Beckmanna, potvrzujícími jeho protinacistické aktivity, se nacházel i kladný posudek od avantgardního divadelníka Dédy (Zdeňka) Papeže, principála Dramatického sdružení Čin. V dobových programech tohoto divadelního spolku se objevují fotografie herců právě z ateliéru Karla Stehlíka.

Alba s originálními fotografiemi se dochovaly v pozůstalosti Dédy Papeže a spravuje je pražský Divadelní ústav Institutu umění. Mezi těmito snímky jsou zastoupeny i  avantgardněji pojaté fotografie, například samotného Papeže z inscenace Jaromíra Malého Potlesk (Ženský klub Ve Smečkách, premiéra 6. června 1943, režie a scéna Miloš Vávra), které nebyly využity k propagaci spolku. Tyto dynamické, i když trochu exaltovaně expresionistické fotografické portréty herce v akci, focené z nejrůznějších úhlů, podhledů, nadhledů, vycházejí evidentně z avantgardních principů a mohli bychom je pravděpodobně označit za práci Beckmanna, přestože nejsou signovány. O Beckmannových fotografických kvalitách vypovídají i jeho portrétní a žánrové snímky z Prahy, uchované v soukromé sbírce Davida Halla ve Spojených státech. Beckmann vydal v Praze také několik teoretických statí v kulturním periodiku německého historika židovského původu Adolpha Donatha (1876–1937).

Tento kroměřížský rodák působil ve Vídni a před nástupem nacismu v Berlíně, kde vydával v letech 1919–1932 uměleckohistorický časopis Der Kunstwanderer. Po svém nuceném odchodu z Německa pokračoval Donath v redakční činnosti na území Československa, kde v letech 1934–1937 vydával v Praze podobně novokantovsky koncipovaný časopis Die Internationale Kunstwelt, na jehož stránkách se objevily i Beckmannovy studie o scénografii a fotografii. Roku 1944 nastoupil Beckmann do trestného tábora v  Bystřici u  Benešova a  jeho žena byla převezena do terezínského ghetta.

Po skončení války úspěšně zažádal v roce 1947 o povolení k vystěhování i se svou manželkou a dětmi do Spojených států. Podle archivních dokumentů strávila tři dny v Praze (od 15. do 18. listopadu 1938)486 na své cestě do Chorvatska textilní výtvarnice a přítelkyně Jaroslavy Vondráčkové Otti Bergerová (4. 10. 1898, Zmajevac, Baranja/Jugoslávie – 27. 4. 1944, Osvětim). Přijela do Prahy z Velké Británie, kde se snažila profesně uchytit, a směřovala domů za nemocnou matkou, poté plánovala odcestovat za Ludwigem Hilberseimerem do Chicaga. Tento záměr již bohužel neuskutečnila, neboť byla s celou rodinou v roce 1941 deportována do koncentračního tábora.

V  pozůstalosti Jaroslavy Vondráčkové uložené v Literárním archivu Památníku národního písemnictví se zachoval její poslední dopis z 24. prosince 1939 odeslaný ze Zmajevace, v němž popisuje těžkosti se získáváním víz pro vycestování do Spojených států. Z poznámky Vondráčkové na tomto dopisu je patrné, že o jejím osudu a neuskutečněné cestě pravděpodobně nic netušila: „Zmizela má drahá malá Otti Berger jako mnoho jiných v té době, ani hvizd lodi ji odvážející jsem už neslyšela.“

Co je to Bauhaus
Bauhaus
je považován za jednu z nejvýznamnějších avantgardních škol moderního designu a architektury. Vznikla roku 1919 sloučením Akademie výtvarných umění s uměleckoprůmyslovou školou v německém Výmaru, v roce 1924 se přesunula do saské Desavy. Pro svůj pokrokový a levicový charakter byla v roce 1933 několik měsíců po nástupu nacistů k moci obviněná z „bolševické rozvratné činnosti“ a v Berlíně, kam se po uzavření v Desavě přestěhovala, rozpuštěna. Význam Bauhausu spočívá především v experimentálním přístupu v pedagogice. Avantgardním výtvarníkům bylo umožněno vypracovat a v praxi využít nové progresivní metody, které jsou aktuální dodnes Významnými pedagogy školy byli: Walter Gropius, Hannes Meyer, Ludwig Mies van der Rohe, Johannes Itten, László Moholy-Nagy, Vasilij Kandinskij, Paul Klee, Marcel Breuer a řada dalších.  

historie umění
Hodnocení:
(5 b. / 2 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 50. týden

Blíží se vánoční svátky a s nimi návštěvy v rodinách, u známých, a také jiné společenské události. A tak si tentokrát vyzkoušíme, jaké máte znalosti z etikety.

AKTUÁLNÍ ANKETA