Negativní zprávy. Je jich moc?
Ilustrační foto: pixabay.com

Negativní zprávy. Je jich moc?

9. 7. 2018

Vyboural se autobus. Přijela další loď s uprchlíky. Někdo střílel na děti. Politici se opět nedokázali dohodnout a předvedli, že jim jde jen o vlastní korýtka nikoli o budoucnost země. Tak nějak vypadají každodenní zprávy, které se nám dostávají do mozků. Negativní informace mají čím dál větší vliv na naše myšlení, ale i na celkový zdravotní stav.

Britský psycholog Tom Stafford nedávno uveřejnil studii, která dokazuje, že lidé dávají automaticky přednost negativním zprávám. Ovšem nejenže si to neuvědomují, ale naopak říkají, že by rádi dávali přednost zprávám pozitivním. A stěžovali si, že pozitivních zpráv je málo.

Výzkum se zakládal na práci se skupinou lidí, které vědci promítali zprávy negativní i pozitivní. Všichni tvrdili, že dávají přednost těm pozitivním, ale když měli popsat, co si pamatují, co je zaujalo, měli si na nějaké téma povídat, vždy začali mluvit o těch negativních. Ty jim utkvěly v paměti, zaujaly je. Kvůli nim znovu zapnou televizi, rádio, internet, až budou chtít vědět, co je nového. Ne proto, aby si přečetli, že někde vykvetl zajímavý druh kytky nebo že v paní z nedalekého domova pro seniory uháčkovala hezkou dečku. Ale když mají říct, jaké zprávy by rádi slyšeli, říkají: pozitivní, milé, o něčem fajn, ne pořád o tom, že se něco nepovedlo nebo něco zlého stalo. Výsledkem je, že čím dál více lékařů a vědců upozorňuje na fakt, že neustálý kontakt s negativnímí zprávami výrazně  ovlivňuje náš psychický stav.

To, že se lidé zajímají o to, co se děje a vzrušují je zprávy o neštěstích a katastrofách je úplně normální. Tak to bylo, je a bude. Změna je však v tom, že nikdy dříve lidé neměli těch zpráv tolik. Když se něco stalo na druhém konci světa, mnohdy se to vůbec nedozvěděli. Mnohdy se ani nedozvěděli, co se stalo ve vedlejší vsi, pokud jim to někdo z té vedlejší vsi nepřišel říct. Jenže dnes se stačí probudit, kouknout na internet a víme úplně všechno. A je jedno, jestli žijeme v Berouně nebo v New Yorku nebo na ostrově Santorini. Všude se vše dozvíme hned. Problém je totiž v tom, že to chceme. V tom, že k sobě ten obrovský nekončící proud informací a zpráv stále pouštíme.

„Uvědomily jsme si s kamarádkou, jak nesmyslně se chováme, když jsme byly na dovolené,“ říká pětašedesátiletá Ivana, která se nedávno vrátila z Řecka. „Seděly jsme na terase apartmánu, připojily se k wi-fi a koukly na internet. Zanedlouho jsme si uvědomily, že mluvíme o politické situaci u nás doma a o uprchlících mířících do Evropy. Najednou jsme vedly řeči typu, že kdyby támhle z těch loděk na moři vyskákali teroristé, klidně by tady vystříleli celou pláž, protože tam není kde se schovat. Strašily jsme se, mluvily o negativních věcech, aniž bychom si to uvědomovaly. Místo toho, abychom přemýšlely, jakou dobrou rybku ten rybář z loďky uloví a my si ji dáme v taverně, jsme si v tom ráji vytvářeli atmosféru strachu, nepohody. A mohlo za to jen to, že jsme koukly na internet,“ vypráví. Ivana a její přítelkyně jsou naštěstí dámy, které s internetem a moderními technologiemi umějí zacházet. Jen je ta příhoda ubezpečila v tom, že je třeba ho využívat jako sluhu a nenechat se jim ovládat.

Psycholožka Becca Levyová zkoumala, jak se negativní zprávy projevují na duševní kondici lidí vyššího věku. Vytvořila dvě skupiny lidí. Jedné pouštěla pozitivní zprávy týkající se stárnutí a druhé ty negativní. Zkrátka, jedni četli a slyšeli o lidech vysokého věku, kteří žijí aktivně, cestují a jsou šťastni. Druzí o těch, kteří jsou vážně nemocní, osamocení. Seniorům, kteří podstoupili takzvanou implicitní pozitivní intervenci se zlepšil nejen psychický stav, ale například i rovnováha a koordinace pohybů. Získali jistotu, sebevědomí, naději. Psycholožka pak obě skupiny srovnávala znovu po třech týdnech po skončení experimentu. Ti, kteří poslouchali pozitivní zprávy, na tom stále byli psychicky, ale i fyzicky lépe. Ti druzí mluvili o tom, že je už nic dobrého nečeká, zaváděli řeč na témata týkající se katastrof, špatného vývoje světa, vyjadřovali obavy z budoucnosti. Někteří psychologové tvrdí, že pozitivnímu myšlení se dá naučit, jiní jsou naopak přesvědčení, že člověku je předem dáno, zda k životu přistupuje s optimismem či negativismem.

Všichni se však shodují v tom, že je na každém z nás, jaké informace si do své mysli pouští. Zda se nechává pohltit těmi negativními nebo s nimi umí zacházet. To znamená, že si je přečte, mohou mu posloužit jako téma k diskusi či přemýšlení, ale neničí si jimi svůj vlastní soukromý život. Jen v takovém případě si totiž člověk může zachovat vyrovnanou mysl, jasný úsudek, naději v budoucnost. A je úplně jedno, jestli jde o člověka čtyřicetiletého nebo osmdesátiletého. Ostatně, u římských Antoniových lázní byl už před více než dvěma tisíci lety nápis: Nenajde zde uzdravení ten, kdo si dělá starosti.

psychika životní styl
Hodnocení:
(5 b. / 7 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?