Za tmavých zimních dnů nás s kamarádkou napadlo, že bychom si mohly ještě jednou užít nějaké to divadelní představení na otáčivém hledišti v Českém Krumlově. A protože je to z Hradce Králové do Krumlova pěkná dálka, rozhodly jsme se, že využijeme nabídku místní cestovní agentury - jednodenní zájezd do Českého Krumlova na představení Dracula. Tam i zpět nás pěkně dovezou autobusem a ještě nám zpestří dlouhou jízdu zajímavými přestávkami.
Jednoho krásného červnového rána jsme se sešli u autobusu, který se rychle zaplnil natěšenými výletníky. A vyrazili jsme k jihu. Naše první zastávka byla u pumpy kdesi na Vysočině. Klasika. Nekonečná fronta žen na WC a strkání se u kávovaru. Po ujetí několika dalších kilometrů bohužel jedna z účastnic zájezdu zjistila, že u kávovaru zapomněla peněženku. Naštěstí se to neřešilo návratem autobusu k pumpě, peněženka prý bude poslána na domácí adresu. Zanedlouho jsme vystoupili na náměstí v Havlíčkově Brodě a zamířili si to ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie. Byl mimořádně otevřený, protože se v něm chystala svatební výzdoba. Nejvíce mě však zaujaly hodiny na věži kostela. Z jedné strany věže byly s čísly od jedné do dvanácti, z druhé strany od jedné do dvacetičtyř. A ručičky na obou cifernících samozřejmě ukazovaly jinak. Upoutala mě i bomba, která uvízla ve zdi jednoho z domů blízko náměstí a i po rekonstrukci domu zůstala na svém místě. Pomník Karla Havlíčka Borovského v městském parku jsme však neviděli, špatně chodící průvodkyni se zjevně nechtělo šlapat do kopečka. Neviděli jsme ani kostru hlásného Hnáta na radniční věži, místo toho jsme řešili ztrátu průvodkyně. A také čas, kdy se máme vrátit k parkujícímu autobusu. Naštěstí v době moderních technologií se podařilo svolat skupiny roztroušené po městě a zahnat zpět k autobusu. V Havlíčkově Brodě jsme ještě v rychlosti absolvovali prohlídku tzv. středu Evropy podle Járy Cimrmana. Naštěstí ho Cimrman umístil v zahradě hned za pumpou stojící na jedné z hlavních křižovatek. Až tam někdy zastavíte, zaběhněte i za pumpu a pokochejte se. Tohle stojí to za to!
Z Havlíčkova Brodu mířil náš autobus do Týna nad Vltavou. Bohužel prostor autobusového nádraží byl právě v tento den uzavřen, konala se tam pouť. A tak se náš poměrně velký autobus prodíral úzkými uličkami městečka a zoufale hledal místo na zaparkování. Po několika náročných popojížděních a couváních se to konečně podařilo. A všichni jsme se pěšky přesunuli k řece, kde na nás čekala výletní loď. Pluli jsme romantickou krajinou s břehy plnými chat, chatiček a hlavně rybářů. Nejdříve po Vltavě a pak po Lužnici. Cílem naší cesty byly Koloděje nad Lužnicí s půvabným zámečkem Mitrowitz. Zámeček s nádherným parkem byl však právě v tento den pro veřejnost uzavřený – konala se tam svatba. A tak jsme se pokochali pohledem na něj i do parku pouze z protipovodňového valu u řeky. Ani myšlenka, že se konečně někde občerstvíme, nebyla úspěšná. Všechny osvěžovny v Kolodějích byly buď mimo provoz nebo byly určeny pro uzavřenou společnost. Museli jsme vzít za vděk obsahem svých baťůžků.
Zámeček Mitrowitz
Do Českého Krumlova přijel náš autobus s několikahodinovým zpožděním proti původnímu plánu. Ti, kteří měli v úmyslu stihnout prohlídku zámku, ostrouhali. Zámek byl již zavřený, a tak se všichni rozprchli do místních hospůdek utišit svůj hlad. Bez ohledu na výši cen, kterou byli někteří šokováni.Teprve po ukojení základních lidských potřeb bylo trochu času na prohlídku půvabných zákoutí města. Alespoň počasí nám přálo, a tak jsme si pod paprsky podvečerního slunce mohli užít zámecký park, krásné výhledy na město i malebné staré uličky. Společně s houfy mladých a všudypřítomných a stále fotografujících Asiatů.
Český Krumlov - na řece pod zámkem
Představení začínalo až po deváté hodině, brány parku byly zavřené a před nimi se postupně houfovaly skupinky lidí. Ti poučení byli vybaveni dekou a teplým oblečením. Ti ostatní doufali, že deku nebudou potřebovat. Naše skupinka navíc řešila problém, jak dostat do hlediště paní, která cestou přišla o peněženku, a tudíž i o platnou vstupenku. Stačilo však trochu zmatku u vstupu a podařilo se to. Přístup do prostoru s otočným hledištem byl uvolněn a diváci využívali možnost prohlédnout si z blízka kulisy, v nichž se bude představení odehrávat. Ves kdesi v Transylvánii, blázinec, Dráculův hrad, dřevěné rakve... Představení ještě nezačalo a už mně z toho trochu naskakovala husí kůže. Konečně se setmělo, všichni diváci se usadili na svých místech v otáčivém hledišti a představení začalo. Všeobecně známý děj není třeba popisovat. Snad jen pár pocitů. Točna s více než 600 diváky se otáčela velmi lehce, ale při každém pohybu zavanul chladný vzduch, který mě přinutil se ještě více zabalit do teplé bundy a lehké šály. Snažila jsem se sledovat překotně se vyvíjející děj, přecházející svižně z jednoho obrazu do druhého. Hráli herci Jihočeského divadla, při závěrečné děkovačce jsem jich napočítala kolem padesáti. Kompletně ztuhlá, ale plná dojmů jsem opatrně opustila otáčivé hlediště a klopýtala ztemnělým parkem k východu.
Náš autobus byl naštěstí nablízku a všichni výletníci se ukázněně a včas dostavili. Schoulila jsem se svém sedadle s myšlenkou, že zpáteční cestu domů hezky a poctivě prospím. Bohužel nás na zpáteční cestě čekalo ještě několik nepříjemných překvapení. Autobus z neznámého důvodu nefrčel po dálnici, ale znovu bloudil někudy přes Vysočinu. To jsme poznali na první noční a hodinu dlouhé pauze, na které se řidič dopoval kávou a několika cigaretami. Podobné pauzy jsme zažili ještě dvě, poslední někde před Chrudimí. Do Hradce jsme se vrátili v půl šesté ráno, tedy po šesti hodinách jízdy. Naštěstí živi a zdrávi. Když jsem tu podivnou noc konečně dospala, hlavou mi vířila otázka: Stálo to vůbec za to? Odpověděla jsem si rázně: S touto cestovkou už nikdy!
