Zvířata a já:  Co jen jí řeknu?
Foto: archiv autorky

Zvířata a já: Co jen jí řeknu?

20. 6. 2018

Tento příběh se odehrál před více než třiceti lety, ale protože byl velmi dramatický, utkvěl mi detailně v paměti dodnes. A rozhodla jsem se ho vyprávět hlavně proto, že dobře dopadl. Vždyť kolem nás je spousta smutku a trápení, tak proč vytahovat ještě smutné vzpomínky?

V mládí jsme v jižních Čechách měly postupně několik koček, které k nám odněkud přišly nebo už se u nás u chalupy narodily, pohybovaly se volně a jednoho dne se ztratily, výjimečně u nás dožily. I když nám to vždy bylo líto, braly jsme to jako koloběh života a nijak mimořádně se tím netrápily.

S přestěhováním do Prahy a získáním malobytu se moje sestra rozhodla obstarat si bytového kocoura. Vyhlížely jsme vhodné plemeno na několika výstavách, nakonec zvítězil britský modrý druh a podařilo se nám sehnat mladého, ještě nedospělého kocourka - Michala, pro nás odjakživa Míšu.

Jako téměř všichni bytoví kocouři musel být Míša především z hygienických důvodů vykastrován. Několik dní po tomto zákroku odjížděla moje sestra jako pedagogický doprovod se třídou do školy v přírodě. Dostala jsem tedy Míšu na starost. Zatímco ona bydlela v Praze, já jsem se svým tehdejším partnerem (až do jeho smrti v důsledku autohavárie) bydlela krátce v Mělníku, místní říkají na Mělníku. Byla to jedna ze 4 vysokých bytovek u cukrovaru a byt byl v 7. patře. Denně jsem odjížděla brzy ráno do zaměstnání do Prahy. Můj partner pracoval nárazově mimo Prahu a některé dny se domů nevracel.

Míša byl na mě od sestry zvyklý a navíc povahově bezproblémový. V novém bytě se mu líbilo. Ráno jsem před půl šestou odcházela na autobus a vracela se až zhruba v půl šesté večer. Míša mě radostně vítal a nastalo krmení. Až jednou....

Když jsem ráno odcházela, viděla jsem otevřenými dveřmi do obýváku Míšu na křesle. Zamkla jsem a odjela. Když jsem se jako obvykle vrátila, nikdo mě nevítal. Míša doma nebyl. Začala jsem panikařit, prohledávala místnosti, skříně, všechny možné úkryty. Nevěděla jsem, zda nemohl spadnout do šachty v koupelně nebo na WC, o propojení pater v paneláku jsem nevěděla nic. Šla jsem se ptát k sousedům. Bydleli jsme tak, že v patře bylo schodiště a výtah a po obou stranách pod uzavřením vždy chodbička a tři partaje. Jeden soused mi řekl, že velkého šedého kocoura viděl v půl desáté dopoledne v přízemí. Druhá sousedka se přiznala, že ho vyhnala od nich z bytu, kam vlezl, aby náhodou neudělal něco dětem.

Bylo zle. Podzim a brzy se stmívalo. V sousedství rozlehlý objekt cukrovaru, pak průjezdní silnice k centru a za ní park u řeky. Pro kocoura, zvyklého v bytě, naprosto neznámé prostředí. Navíc poprchávalo. Ve stavu polovičního šílenství jsem běhala po sídlišti a volala kočku. Do tří sousedních paneláků jsem pověsila žádost o pomoc a slibovala odměnu. Před očima se mi promítalo, jak Míša někde bloudí, hladoví, zdivočí, něco ho přejede. K tomu se přidal pocit viny, že jsem se o kocoura nedokázala postarat. Děsila mě představa, jak jedeme za sestrou do školy v přírodě a sdělujeme jí, že se Míša ztratil. Bylo to pro mě opravdu hrozné.

Chodila jsem v dešti a hledala půldruhé hodiny. Procházela jsem znovu stejná místa. Pak už jsem nějak mechanicky vlezla znovu do sklepa a na mé čičí se ozvalo zamňoukání. Uviděla jsem Míšu venku za sklepním okénkem, které se dalo vyklopit dovnitř. Jenže bylo moc vysoko. Dům byl nový a ve sklepě byla ještě řada neobsazených nezamčených kójí. Okénko ústilo do jedné z nich. Navíc se tam všude povalovaly krabice po stěhování. Narovnala jsem si vysokou hromadu, nějak se na ni vydrápala a kocoura, který se kupodivu nechal, jsem uchopila a vtáhla dovnitř. Tím prudkým pohybem jsem ale ztratila rovnováhu a z krabic spadla dozadu na zem, v kabátě do špíny. Kocoura jsem při tom pustila, ale on mi neutekl, jen trochu popoběhl a pak se nechal chytit. Když už jsem ho v náručí vezla výtahem do 7. patra, teprve jsem dostala následný šok a pořád jen drmolila: Proč jsi mi utekl?

Míša byl překvapivě suchý, asi při svém bloudění zalezl někam pod schody a spal. Spokojeně se najedl a nic mu nebylo. Já jsem se však z toho vzpamatovávala dlouho. Nevím, jak se stalo, že mi ráno ve vteřině proklouzl ven do naší společné, neosvětlené chodbičky. Ale kdyby ho tam sousedka nechala a nevyhnala úplně ven k výtahu, mohlo to být jednodušší. Musela přece vidět, že v 7. patře nejde o žádnou toulavou kočku. Ale stalo se a on pak doputoval až ven.

Můj partner přijel teprve druhý den a sestře jsem přiznala pravdu až po návratu. Míša se dožil 14, 5 let. Paní sousedka mi za pár let pomohla díky svému zaměstnání na městském úřadě k výměně bytu za ten chodovský, kde žiju dodnes.

Můj příběh Soutěž Zvířata a já
Hodnocení:
(5 b. / 13 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?