Pracuje mozek vyděšených lidí jinak? Je strach nezbytnou emocí pro přežití? Je za tím něco víc?
Uběhlo více jak padesát let od události, která mnou otřásla, aniž bych byla přímou účastnicí. Syn se vrátil z jednoho výjezdu autem nezvykle brzy. Posadil se na židli v jídelně a dlouho mlčel. Překvapilo mne to, protože obvykle přišel, prohodil pár vět a šel do svého pokoje. Po delší chvíli řekl : „Mami, neumíš si představit, co jsem prožil.“ A vyprávěl o chvíli, kdy sjížděl strmou silnicí z Dubí a v jedné zatáčce mu selhaly brzdy. Byl to jen zlomek vteřiny, možná vzduchová bublina v brzdové kapalině nebo jiná technická závada, ale naštěstí po několika sešlápnutích byly brzdy opět funkční.
Proč se o tom zmiňuji? Byla jsem šokovaná nejen možností ztráty syna, ale překvapila mne jeho otevřená zpověď o tom na co v kritické chvíli myslel. Neměl strach z toho co bude následovat pokud nezvládne řízení, jen si vzpomněl na nesplněné sliby, které dal přátelům. Podrobně popisoval pocity a já cítila, jak se postupně uvolňuje a zbavuje zbytků stresu z prožité krize. Tiše jsem naslouchala a přemýšlela o tom, co všechno se mohlo stát a naštěstí nestalo. Jen anděl strážný měl trošku poraněná křídla.