Jedno z nejkrásnějších ročních období. Dobíhající jaro, začínající léto. Teplé dny, vlahé noci. U nohou dozrávající jahody a nad hlavou červenající se třešně. Byla by to romantika, kdyby…
Bydlím v centru třešňových sadů. Bydlím uprostřed palební linie. Proč? Protože hlavním nepřítelem tohoto období jsou špačci. Respektive hejna špačků. Ptáci, kteří jsou postrachem všech ovocnářů. A postrachem všech, kteří chtějí ještě ráno v šest hodin tak trochu spát. Když ustojíte to, že první ptáče pípne zhruba ve čtyři hodiny a ostatní se k němu hromadným zpěvem přidají, když tento koncert budete vnímat jako milý letní orchestr a znova v tom ševelu zaberete, v šest hodin se ozve dělostřelecká palba. Akustické plašiče jsou jednou z nejnovějších metod ochrany sadů. Makety dravců nezabírají, rozvěšená CD jak by smet, sítě jsou drahou okrasou. Plynová zařízení, která v pravidelných intervalech vydávají rány jako z děla, mají špačky vyplašit a zahnat je tam, kde pro ně bude bezpečno. (Třeba na naši třešni). Palba začíná v šest ráno. Kdy končí, nevím, protože rytmické rány se stávají součástí našeho každodenního života a ty uši si zvyknou. Zvykají si ale i ptáci. I. P. Pavlov by byl zklamán, protože naši špačci popírají teorii podmíněného reflexu. Vidím dělo, rána – uletím. Dle výše zmíněného vědce by to mělo fungovat tak, že uletím, už když vidím dělo. A vidíte. Neuletím, ani když vyjde rána. Takže jediný naučený reflex z toho mám já. Bude šest, budím se a za chvíli vyjde rána.
A tak to jde den za dnem, ráno za ránem. Plašiče střílejí, špačci si zvykají.
Když pak cítím, že zavládl obvyklý venkovský klid, je dostříleno, je sklizeno. S palbou ale bohužel odešel i čas třešní. A to je mi opravdu líto. Příště raději vezmu ty akustické plynové plašiče na milost .