Přihlášku do domova seniorů si podává buď sama osoba, která potřebuje poskytovat sociální službu, anebo její opatrovník. Každý žadatel si může podat několik přihlášek najednou, jejich počet není omezen. Oslovuje přímo konkrétní poskytovatele sociálních služeb (tedy na domy pro seniory).
„Lze se také obrátit na krajský úřad, který koordinuje a zprostředkovává pomoc mezi osobami a domovy pro seniory,“ radí Petra Krutilová z Ministerstva práce a sociálních věcí. Zákon také definuje standardy kvality sociálních služeb.
Domovy si vedou evidenci žadatelů, se kterými nemohly uzavřít smlouvu o poskytnutí sociální služby kvůli kapacitě. Pravidla, za jakých nové klienty přijímají a jak si vedou pořadník, si každý dům určuje sám v souladu se zákonem. Pak bohužel může nastat kuriózní a velmi smutná situace, kterou zažila jedna z našich čtenářek. Její maminka si podala žádost o umístění do domova seniorů před 14 lety. Před třemi lety zemřela, aniž by jí bylo vyhověno. Dceři nedávno přišel dopis s dotazem, zda na umístění trvá...
Jak vybírat?
Domovů je mnoho. Zřizují je obce nebo soukromníci. Některé jsou v přírodě, a jiné nevzhledné a je zde už na první pohled jasné, že si z nich majitel udělal pouze dobrý byznys. Zde je desatero, jak vybrat vhodný domov pro seniory, který vytvořila organizace Život 90.
1. Jasno ve financování.
Kolik přesně pobyt měsíčně stojí, kolik člověku z penze zbude, co přesně je zahrnuto v ceně, co se platí navíc? To jsou věci, které by měl každý jasně znát.
2. Prohlídka a rozhovory.
Pořádně si domov prohlédněte. Buďte tam třeba půl dne, mluvte s klienty. Vyptávejte se na praktické věci běžného každodenního života: Co bývá k jídlu, jestli je někdo neomezuje v osobní svobodě, zda mají u sebe v pokojích své osobní věci, jak se personál staví k případným stížnostem.
3. Vůně, nebo zápach?
V některých domovech pro seniory to voní, jinde páchne. Ano, je velmi obtížné udržet hygienu v oddělení, kde žijí ti nejstarší klienti ve velmi špatném stavu, který provází pomočování. Ale je to také vizitka každého domova seniorů.
4. Jak se zde dodržuje soukromí?
Klepe personál před vstupem do pokojů? Probíhá hygiena v intimitě nebo sestřičky klidně přebalují paní při otevřených dveřích na chodbu? Mají klienti dost času pohybovat se a řídit si den v rytmu, který jim vyhovuje? Mají klienti možnost přijímat návštěvy v soukromí, telefonovat v soukromí a v klidu? To jsou všechno důležité otázky.
5. Respekt.
Jak personál klienty oslovuje? Říká jim paní, pane nebo babi, dědo? No, někomu to může připadat milé, ale babičky a dědové personálu klienti opravdu nejsou. Nebo naopak, mají někteří pečovatelé a někteří klienti tak pěkný vztah, že se oslovují křestními jmény a je na první pohled z jejich kontaktu cítit porozumění a úcta? To vše se dá vypozorovat. Ač jde o zdánlivou maličkost, právě takové nastavení pravidel hodně vypovídá o úrovni toho či onoho zařízení.
6. Je tam příroda?
Má domov zahradu? Jak to na ní vypadá? Jsou v domově balkony, terasy, zkrátka, mají klienti za pěkného počasí možnost trávit čas venku? Je zahrada uzpůsobena tak, že je na první pohled patrné, že lidé na ní v létě žijí?
7. Jídlo.
Máte šanci ovlivnit, co budete jíst? Je v domově jen jídelna a v ní přesně určený jídelníček nebo je přítmo tam či v blízkosti možnost jít si koupit, na co má klient chuť? Jak bude nakládáno s připomínkami, pokud dotyčný zjistí, že mu strava nevyhovuje?
8. Trochu byrokracie neuškodí.
Zjistěte si, jestli je domov pro seniory v registru poskytovatelů sociálních služeb a jaká jsou na něj hodnocení.
9. Dary nejsou povinné.
Mnoho zařízení naznačuje klientům, že kvůli špatné finanční situaci je vhodné dát nějaký ten finanční dar či příspěvek. Často je to naznačováno již ve fázi, kdy se senior o místo v zařízení teprve zajímá. Prekérní situace, na jednu stranu to místo nutně potřebujeme, na straně druhé, proč bychom za něj měli dávat dary, když si na pobyt stejně budeme finančně přispívat? Každopádně platí: Žádné zařízení nesmí přijetí klienta podmínit finančním darem či jiným příspěvkem.
10. Kde to je?
Je domov snadno dostupný pro příbuzné a známé? Ono je sice fajn ocitnout se v penzionu uprostřed lesů na kraji malé obce, ale po čase zjistíme, že tam autobus nezajíždí a ne každý z našich přátel má nebo ještě řídí auto. A jak je vzdálen od bydliště nejbližších? Zajet za babičkou či dědou na druhý konec města se dá i přitom největším pracovním vytížení. Ale jet za nimi přes půl republiky je složité.
