Můžeme si zvolit korunku z několika typů materiálu a díry po vytržených zubech zaplnit můstky či implantáty. Mnohé úkony, především ty nadstandardní, jsou samozřejmě finančně náročné a ne každý si je může beze všeho dovolit. Pokud bych se však měla rozhodnout, zda dám peníze raději na zahraniční dovolenou nebo na úpravu chrupu, zvolím určitě to druhé.
Jako malé mi narostly přední zoubky s mezerou na půl dalšího zubu. U dítěte to možná působilo roztomile, ale v budoucnu? Moje prozíravá maminka mě naštěstí odvedla k zubaři a ten doporučil chirurgický zákrok, ovšem zhruba v šesti letech, až vyrostou druhé zuby. V první třídě mi tedy rozřízli horní čelist a pak jsem asi půl roku musela chodit se zuby staženými drátkem pevně k sobě. Dodnes jsem své mamince za toto rozhodnutí vděčná.
Jinak jsem však v dětství trpěla velkou kazivostí zubů. Do školy k nám dvakrát ročně přicházel městský zubař. Podle abecedy si do vyhrazené místnosti volal všechny žáky ze třídy a zjišťoval stav jejich chrupu. Zatímco se většina vracela "bez ztráty kytičky", já jsem každý půlrok měla několik dalších kazů, které bylo třeba vyvrtat a zaplombovat. V té době existovaly jen staré, hrubé, hlučné a hlavně bolestivé vrtačky a tmavé amalgámové plomby i pro přední zuby. Před každou návštěvou zubaře jsem strachy ani nespala.
Ani s postupujícími lety se má situace moc nelepšila. Pětka vpravo dole mi vyrostla až v 6. třídě a vůbec se nemohla prodrat ven. "Moudré" osmičky mi vyrostly jen dvě a už byly s kazem. O první stoličku jsem přišla už na vysoké škole a další šla ven asi o tři roky později před Štědrým dnem. Zubaři nedělali dlouhé řeči - bolí, tak vyčistíme, nejde vyčistit, protože má spletité kořeny, tak ven!
Jako začínající učitelce němčiny se mi jednou při konzumaci pudinku, což bylo až groteskní, ulomila dvojka vlevo dole. Byla to pro mě katastrofa. Já mladá jsem měla jít učit bezzubá? Tehdy byla stomatologie u nás opravdu ještě skoro "v plenkách". Korunku mi jako učitelce udělali přednostně za týden. Byla masivní, spodek do dásně zlatý, a překážela. V mezičase jsem si vyráběla na výuku zub z vosku nebo ze žvýkačky. Jak to někdy dopadlo, si asi dovedete představit.
Můj tatínek, kterého jsem pamatovala jen jako dítě, měl vyndávací zuby do skleničky už ve 40 letech. Opakovaně mě strašil sen, jak mi vypadávají zuby a nevím, co budu dělat. Kolem čtyřicítky mi začaly krvácet dásně, byly zduřelé a tvořily se choboty. Tehdy mi jedna zubařka poradila, že si mám opatřit u nás novou pastu Lacalut activ. Skutečně mi to pomohlo.
Tady někde došlo ke zlomu. Zatímco některým vrstevníkům začaly zuby odcházet, u mě se situace ustálila. Snad jsem si to horší, jako ostatně i v některých jiných oblastech, odbyla v první polovině života. A protože se roky celkem nic nedělo, vlastně jsem ani netušila, jak moc stomatologie u nás pokročila a že už se z estetického hlediska nemusím vůbec obávat. To jsem poznala až v uplynulých několika letech, kdy jsem si nechala udělat jeden implantát a dva můstky.
Pro mladé lidi, zvláště pak v USA, jak mi kdysi řekl jeden americký badatel v archivu, jsou zuby vyloženě kosmetickou záležitostí. Nechávají si dělat umělé, i když je zdravotně nepotřebují. To bych ale nikdy nepodstoupila a jsem ráda, že ještě vůbec své zuby z velké části mám.
Chtěla jsem jen na vlastním příkladu demonstrovat, jaký pokrok udělala věda v naší zemi za uplynulé půlstoletí. Kéž bychom to mohli říct o všech oblastech našeho života stejně jako o stomatologii.
