Básník a spisovatel Jiří Žáček řekl: „V dobách všeobecného blábolu cena mlčení nehorázně stoupá.“ Řekl to už před pár lety, ale zdá se, že tento citát má rok od roku větší platnost. Je doba, kdy se kdekdo vyjadřuje k čemukoli. Mnozí lidé mají potřebu vše komentovat na sociálních sítích, kritizovat, hodnotit. Vejít dnes do výtahu, potkat se tam s kolegou a mlčet, je považováno za divné. Za normální je zapříst rozhovor o čemkoli, třeba o počasí. Podstatné je nemlčet, ale mluvit, často tlachat o ničem.
„Scházíme se každý měsíc s kamarádkami a čím dál více mě ty sešlosti unavují, protože mám pocit, že se jen překřikujeme a drbeme,“ říká pětašedesátiletá Světlana. Na jedné straně se na setkání těší, protože žije sama, nastoupila do penze a moc příležitostí si promluvit nemá. „V práci jsem nepřemýšlela nad tím, zda mluvím či ne, ale jak jsem začala být doma, uvědomila jsem si, že třeba dva, tři dny si nemám s kým říct ani slovo. Takže setkání s kamarádkami vítám. Jenže mi vadí, že si tam vlastně nic podstatného neřekneme. Často mlčím, poslouchám, jak se překřikují, hádají se, zda je lepší nakupovat v tom či onom supermarketu, zda je lepší koupit zájezd first minute nebo last minute, zda se dá péct bez mouky. Připadá mi, že se stejně nikdy ničeho nedobereme, že se nic nedozvím, připadám si z těch setkání unavená,“ vypráví.
Nedávno však měla zajímavou zkušenost. Pozvala na kávu souseda, který jí v bytě dělá drobné opravy. „Moc jsme si neměli co říct, tak jsme tak u té kávy seděli a chroupali sušenky. Ale byla příjemná atmosféra. Nakonec jsme zapředli hovor na velmi zajímavé téma, tak z té kávy byly ještě dvě deci vína a fajn večer. Soused se další den omlouval, že není dobrý společník, že není výmluvný, že vlastně raději mlčí. A mně došlo, že takové mlčení bylo příjemnější než to překřikování se a prosazování vlastního názoru,“ říká.
Psycholog Schulz von Thun, který se zabývá komunikací mezi partnery, říká, že právě neschopnost mlčet je velmi často příčinou hádek, ba až rozpadu vztahů. Přímo doporučuje, aby lidé mlčení trénovali. „Když mlčíme, neznamená to, že nekomunikujeme. Mlčením někdy můžeme sdělit víc než slovy. Kdo je vnímavý, dojde mu, že když partner mlčí, je naštvaný nebo se urazil. Mlčením mu ten ublížený dává najevo, že pochybil. Samozřejmě by se nemělo jednat o mlčení po každé drobné neshodě nebo by mlčení nemělo nahradit snahu si problémy vysvětlovat. Ale hádka má smysl jen tehdy, když ji partneři dovedou přerušit v takzvaně nejlepším. Třeba odejít z místnosti a pak nějakou dobu mlčet. Je to lepší, než vyřknout věci, kterých pak celý život můžeme litovat,“ vysvětluje.
Velmi často se říká, že muži raději mlčí, zatímco ženy mají pocit, že když se mlčí, je něco špatně. Není to však pravidlem. Jsou muži upovídaní stejně jako ženy mlčenlivé. Problém je jen v tom, že v dnešní době se mlčení příliš nenosí. Kdo se ve společnosti nesnaží prosadit, bavit ostatní a mít na vše svůj názor, je považován za morouse nebo nejistého jedince.
„Uvědomil jsem si, že moji prarodiče často sedávali na lavičce, koukali na hory a mlčeli,“ vypráví Karel, který v dětství často jezdil k babičce a dědovi na samotu v Jeseníkách. „Vlastně toho spolu vůbec moc nenamluvili, ale vždy mi připadali spokojení. Nevím samozřejmě, jak žili, byl jsem kluk a nad takovými věcmi jsem nepřemýšlel. Ale oni se při tom mlčení na lavičce dokonce někdy drželi za ruku,“ říká. Vzpomněl si na to, protože si před časem na lavičku u chalupy sedl sám. Po deseti minutách přišla žena se slovy: „To jsme sem nemuseli jezdit, když si mě nevšímáš a koukáš na hory.“
Za dvacet minut přišla dcera se slovy: „Tati, neseď tu tak sám, pojď si povídat. Sedíš tu a mlčíš jako starý děda.“
A po ní přišel vnuk se slovy: „Dědo, nejsi nemocný, není ti špatně?“
V některých kurzech komunikace a řízení, do kterých chodí obchodníci, manažeři, zkrátka lidé, kteří v práci musejí umět mluvit, se učí i umění mlčení. Přesněji, mluví se tam o situacích, kdy je vhodnější mlčet než argumentovat, hádat se, prosazovat svou.
Zkrátka, možná, že sami cítíme, že mlčení z našich životů vymizelo a že nám začíná trochu scházet. Každopádně je to zpráva pro introverty, kteří mají problém jen tak nezávazně komunikovat o čemkoli se sousedy na chodbě nebo ve frontě u pokladny. Neznamená to, že jsou morousové. Jen prostě mlčí častěji než jiní. Možná, že právě oni jsou v tomto směru obdivuhodnější než lidé, kteří snědli všechnu moudrost světa a všem o tom chtějí říct.
