Příběhy naší republiky: Babička Anda
Foto: archiv autorky

Příběhy naší republiky: Babička Anda

17. 5. 2018

Moc bych si přála, aby jednou mé vyprávění bylo pro moje vnoučata tak poutavé, jako byly pro mě příběhy mé babičky Andy. Příběhy mnohdy dramatické, ale vyprávěné vždy s lehkostí a optimismem, jako by rány osudu, které jí život uštědřil, byly kapkami v moři spokojeného života, kterým byla obdarovaná.

Narodila se jako nejmladší dítě do pekařské rodiny. Toto řemeslo zajišťovalo rodině příjemný život až do doby první světové války, kdy se tatínek z fronty vrátil postřelený. Živnost tedy táhla maminka se svými čtyřmi dětmi. Anda rozvážela po městě rohlíky na saních, do kterých byli zapřaženi jejich dva bernardýni, a starší děti pomáhaly s pekařstvím a s domácností. Měli prase, které se jim občas prokousalo dřevěnou podlahou do senkrovny, a tak ho museli na popruzích tahat, aby byly jitrnice. Ty, pane, musely být výživné! Tyto útržky z mládí mi připadaly velice romantické, protože babička je vždy líčila s úsměvem a nadsázkou. Nikdy jsem si proto neuvědomila, že její život nebyl peříčko.

Otec, který se vrátil z války psychicky zlomený, přestal věřit v Boha a zakázal malé Andě chodit na katechismus. Nikdy proto nedokončila základní vzdělání. Vyučila se ale kuchařkou, a to kuchařkou vynikající. Byla také zarytou sportovkyní a nadšenou sokolkou. A právě tady se začal odvíjet její dramatický příběh obyčejné pracující ženy, věrné obdivovatelky Masaryka a nově vzniklé republiky.

Pro její zapálenost a zanícenost se jí dostalo cti, ztvárnit Princeznu republiku v sokolském představení. To musel být zážitek na cely život. Sotva prý unesla těžkou dlouhou vlečku v národních barvách, která stoupala na provazech ke stropu sokolovny. Pod nohama vratký vozík, na kterém ji fešní krojovaní sokolové přivezli. Snad to byla předzvěst toho, že to ta republika nebude mít lehké. Vratký základ a na zádech naloženo.

Pak se babička vdala, a to proti vůli rodiny. Děda František byl totiž takový „Fešák Hubert“. Brzy Anda poznala, že Franta víc rozhází, než vydělá, a tak se začala starat sama. Vzala svého syna (při jehož porodu málem přišla o život) a vydávajíc se za svobodnou matku přijala místo kuchařky v místním sirotčinci (tehdy tam mohly pracovat pouze svobodné ženy). Tajně se však i nadále scházela se svým nezbedným, ale milovaným Frantou. Můj tatínek tedy vyrůstal jako sirotek, ale pod bedlivou ochranou maminky. Ta dovedla srovnat celý ústavní personál.

Za druhé světové války přišla babička o svého nejmilejšího bratra, který byl během Heydrichiády popraven. Ačkoliv sama jeho smrtí velmi trpěla, dokázala jeho rodině poskytnout naprosto přirozeným, obyčejným způsobem psychickou podporu. Jeho dvě děti milovala jako své vlastní a s jeho ženou, která byla velmi krásná a kultivovaná, vytvořily povahově naprosto nesourodou, ale nerozlučnou dvojici.

Po válce, když už opět žila pohromadě se svým manželem, přišla o veškerý pracně našetřený majetek, který děda dokázal prohrát v kartách. Nezlomená babička, podle hesla „nějak bylo, nějak bude“, dál vydělávala jako kuchařka, pomáhala svému synovi a k tomu se starala o dědu, který onemocněl cukrovkou, přišel o nohu a téměř o zrak. Ovdověla ve svých šedesáti letech.

Nikdy nechtěla být na obtíž a také nikdy nebyla. V naší rodině pomáhala s domácností, a když usoudila, že čeho je moc, toho je příliš, odjela do svého malého soukromí. Na dovolených, které s námi absolvovala, tak trochu hlídala svého rozverného syna, mého tatínka, a radovala se z atmosféry, kterou vždy dokázal pro nás a své okolí vytvořit. Bylo stále veselo. Tatínek na dovolených v tehdejší NDR pořádal dny české kuchyně a babička vařila a vařila, sklízela obdiv a jedinou výtkou, kterou obdařila veselou nasycenou společnost, byla poznámka „z té mouky se tu nedají udělat pořádné knedlíky“.

Babička mého tatínka sice hlídala, ale neuhlídala. Z tatínka se za normalizace stal nepřítel společnosti, přišel o zaměstnání a jako zemědělský inženýr se začal živit jako traktorista. Odstěhoval se od rodiny, protože v místě bydliště nesehnal ani dělnické zaměstnání. V sedmdesátých letech zemřel na vředovou chorobu, a tak babička Anda utržila největší ránu svého života. Přežila svého milovaného syna. Myslím, že to byla jediná věc, kterou babička své republice neodpustila.

V roce 1986 zemřela hned poté, co splnila poslední povinnost, postarat se o svoji starší sestru. V nás, svých potomcích, zanechala hlubokou stopu. Stopu nezdolného optimismu, víry v dobrou věc, sílu překonávat překážky a s nadhledem přistupovat k ranám osudu. Škoda, že svůj naturel namohla rozhazovat po hrstech, aby takových odvážných, optimistických a nestěžujících si lidí bylo v naší stoleté republice co nejvíce.

 

Můj příběh Příběhy naší republiky
Hodnocení:
(5 b. / 15 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 46. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?