Sedmdesátiletý Petr býval uznávaný odborník ve stavebnictví. Jeho zásluhou stojí na Ostravsku řada průmyslových budov, o svém oboru přednášel i na vysoké škole. Před pěti lety se změnil. Začal být lítostivý, chvílemi nemluvný, jindy zase mluvil hlasitě, křičel, i když nebyl důvod. Jeho příbuzní si toho zpočátku nevšímali, po čase začali říkat, že je nějaký divný. Za necelých pět let se z něj stal jiný člověk. Diagnóza je jasná, Petr trpí demencí.
„Teď už jen celé dny apaticky sedí nebo kouká na televizi. Nebo je tak aktivní, že nám krade jídlo. Nestačí mu snídaně, oběd, večeře, ale tajně vyjídá vše, co je v lednici, i když vše jíst nesmí, protože trpí cukrovkou,“ vypráví jeho žena Pavlína. Stará se o něj, jezdí s nim od lékaře k lékaři, ale Petr už je ve stavu, kdy se chová jako dítě. Pavlína ho doprovází na toaletu, umývá ho, obléká, nemůže ho nechávat samotného doma bez dozoru. Nejhorší na té situaci však je následující.
„Náš syn se za tátu začal stydět,“ vypráví Pavlína. „Nechová se k němu hezky, nadává mu, vůbec mi s ním nepomáhá. Odmítá ho vodit po lékařích, brát ho na procházky. Nechce, aby k nám chodily návštěvy. Není s ním vůbec řeč. Když začnu mluvit o tátových problémech, odchází. Dokonce mi řekl, že si za to Petr může sám. Nevím jak, nechápu. Syn se prostě stydí za to, že má dementního otce. Dokonce mi řekl, že si nepřeje, abych slovo demence používala,“ vysvětluje.
Podobná situace podle lékařů není výjimečná. Když někoho z příbuzných postihne jiná vážná nemoc, například rakovina, rodina se zpravidla semkne, všichni se mu snaží pomáhat, litují ho. Mluví s ním, vyptávají, se jak se cítí. Ale jak soucítit s člověkem, který dělá problémy? Křičí nebo se pomočuje nebo se pobryndá jídlem jako malé dítě? V takových případech jsou příbuzní mnohdy tak šokováni, že se stahují do ulity a nevědí, jak s dotyčným jednat. A nezřídka se opravdu stydí za to, že jejich rodinu poskytlo něco takového. Ano, není to pěkný přístup, ale objevuje se častěji, než si myslíme. A je pochopitelný.
„Toto je můj otec? Já si chci otce vážit, vzhlížet k němu, ne mu utírat bradu,“ říká syn nemocného Petra. Na námitku, že totéž může jednou potkat jeho, odmítavě kroutí hlavou a odchází.
Lidí, kteří trpí demencí, rok od roku přibývá. V České republice se od roku 1990 jejich počet zdvojnásobil, překročil sto padesát tisíc. Odhady jsou nemilé. V roce 2020 by jich mohlo být přes sto osmdesát tisíc a v polovině století o dvě stě tisíc více. Je to daň za to, že se dožíváme stále vyššího věku, ale zároveň se objevují případy, kdy nemoc postihuje i lidi poměrně mladé, třeba šedesátníky. Zlomem však je důchodový věk, tam výskyt onemocnění stoupá. Zhruba o sto tisíc nemocných demencí se nyní v Česku stará jejich rodina, zařízení pro ně je minimum. Potíž je však také v tom, že pouze patnáct procent Čechů, kteří trpí demencí, má správnou diagnózu a tu nejvhodnější léčbu. Mnohdy totiž jejich nemoc není zachycena v základním, prvním stádiu. Proto odstartoval projekt spočívající v tom, že praktičtí lékaři budou při preventivních prohlídkách seniorům testovat paměť. Pokud senior jednoduchý test nezvládne, bude podrobněji vyšetřen.
„Jde o to, aby byly vyloučeny i jiné možné příčiny zhoršení paměti, jako je například deprese nebo některé poruchy látkové výměny,“ uvedla Hana Matějovská Kubešová, přednostka Kliniky interní, geriatrie a praktického lékařství brněnské fakultní nemocnice. Projekt byl nedávno prezentován na konferenci v Brně a nyní záleží na tom, kolik praktických lékařů se do něj zapojí. Všichni se totiž shodují, že včasné zachycení počínající demence může rodině, která se pak o nemocného stará, hodně zjednodušit život.
„My jsme se vlastně až čtyři roky poté, co maminka začala mít potíže, dozvěděli, že jde o diagnózu demence. Do té doby jsme si mysleli, že je prostě unavená, že má špatnou náladu,“ říká další z těch, kteří se o dementního příbuzného starají, padesátiletá Věra z Prahy. I ona má špatnou zkušenost s přístupem rodiny. „Dcera i syn se za dementní babičku stydí, čím dál méně k nám chodí. Říkají, že to působí depresivně, že na to takzvaně nemají nervy. Ano, je to strašné, když je babička nepoznává, mluví nesmysly. Nedávno vylila džus dceři do klína. Vypadalo to, jako by to udělala úmyslně. Prostě se jí dívala do očí, vzala sklenici a vylila ji na ni. Dcera to psychicky nezvládla, babička se pak šťastně smála a polila tím džusem ještě mě,“ vypráví Věra.
Každý, kdo se do podobné situace někdy dostal, ví, jak obtížné je ji zvládat. Jedinou dobrou zprávou je, že čím dříve se demence zachytí a správně diagnostikuje, tím déle může pacient žít v relativně slušném stavu a trénovat mozek tak, aby strašné stádium nemoci co nejvíce oddálil.
Je pochopitelné, že až to strašné stádium přijde, ne každý z rodinných příslušníků, je schopen ho zvládat. Ovšem každý by si měl aspoň na chvíli připustit fakt, že tato nemoc se opravdu může týkat každého z nás. I těch, kteří říkají: Tak na to já nemám, já takového tátu nechci vidět.
