Druhý den po příjezdu do Říma byl ve znamení poznávání nejmenšího státu na světě – VATIKÁNU. O tomto státečku se vedou legendy, pověsti, ale i informace, které více odrazují, než lákají. Hlavní problém do vstupu tohoto památného státečku se nazývá… Fronta davu chtivých turistů, čekající na lístky do Vatikánu.
Myslel jsem si, že jsme na fronty zvyklí, protože každý z nás si pamatuje z minula fronty na košíky, když se dovezlo maso, v sobotu rohlíky, nebo předvánoční boje na vánočky v Pramenu. Skutečnost předčila i ty nejdivočejší představy. Podél zdi od vchodu do Vatikánu se táhla fronta… Skoro od nevidím do nevidím. Čekací doba 2, 3, ale i více hodin… v horku, na sluníčku, bez možnosti si sednout, občerstvit se, byla pro nás strašná představa. Ale je tu zas jedno východisko. Přes internet si vyberete den, hodinu návštěvy, zaplatíte předem lístek, no a půlhodinku před vstupem se dostavíte do cestovní pobočky, která se zabývá prodejem lístků do Vatikánu. Dostali jsme mapku, audio průvodce se sluchátky, a dokonce vyfasovali průvodkyni. Z pobočky jsme prošli uličku, a už jsme byli u vchodu. Bočním vchodem jsme prošli pokladny, kdy nás turisté pohledy doslova zabíjeli, a už jsme byli uvnitř Vatikánu.
Na malém náměstí nás průvodkyně pomocí velkých info tabulí s foty seznámila s historií Vatikánu a dostali jsme se do míst, která na nás dýchala posvátnou atmosférou. Chodby lemované sochami, místnosti plné obrazů s církevními tématy, až jsme došli do basiliky sv. Petra.
Krásný kostel s bohatě zdobeným stropem, hlavní chrámovou lodí, a bočními loděmi, plně zdobenými sochami, obrazy a zlatými doplňky. Vše bylo podmalováno hudbou varhan. Dokonce jsme se v jedné boční lodi mohli účastnit mše.
Bohužel, naše průvodkyně neuměla světový jazyk češtinu, mluvila pouze anglicky a italsky, a ani ty kecafony se sluchátky, které jsme měli na krku, češtinu neznaly. Takže cokoliv nás zaujalo a podrobněji jsme si to prohlíželi, už ta naše placená živá navigace halekala a mávala deštníkem nad hlavou, abychom šli.
Jediná nevýhoda exkurze vedené průvodci. Časový limit je dán, koukej a cupitej. Těšil jsem se na hlavní magnet Vatikánu pro turisty, a to návštěvu Sixtinské kaple.
Došli jsme před vchod, a průvodkyně nás informovala, že máme projít kaplí, a zadním východem ven, kde budeme pokračovat do muzea Vatikánu. Bylo mi divné, proč s námi nejde, a vzápětí jsem na to přišel. Představte si dlouhou širokou místnost s vysokým stropem plně nacpanou turisty, kteří se pomalu, co noha nohu mine, tlačí, aby se dostali ven. Kaple má holé stěny do 1/3 výšky, pak jsou tři pruhy malovaných obrazů, kde jsou vyobrazeny ikony výjevů z bible. Andělé, svaté postavy, atd. Totéž celý strop, a jedna celá stěna nad vchodem.
Od vchodu každých 5 metrů stojí placený naháněč, který ukazuje rukou dopředu, a druhou mává zběsile bez přestávky, aby každý návštěvník se nezastavoval, nefotil, a tlačil se vpřed. Do toho se každé dvě minuty ozýval hlas z reproduktoru…“Attenzione,… Silenzio“ Což znamená v češtině TICHO. Ale k počtu návštěvníků to bylo téměř nemožné. Protlačili jsme se ven a byli jsme rádi, že jsme ten Vatikánský lis na těla přežili. S porovnáním baziliky sv. Petra, ale i ostatních bazilik v Římě, co dodat. Sixtinská kaple velice zklamala. Riskoval jsem, a přece jen nenápadně pořídil obrázky kaple.
Ale v tom ruchu a ostrých pohledech ostrahy, která okamžitě po každém, kdo zvedl mobil k výši hlavy, vystartovala rázným NONO, NO FOTO, NO VIDEO a z očí bylo vidět, jak by vás nejraději roztrhali na kusy, nešlo ani moc zaostřit
Z kaple jsme se dostali na Vatikánské náměstí a tam jsem si vydechl a řekl „UFF a máme to za sebou“.
Odcházeli jsme z Vatikánu pěší zónou plnou kavárniček a prodejniček suvenýrů s tématikou Vatikánu. Otočil jsem se na konci ulice na Vatikánské náměstí s kopulí basiliky sv. Petra, a oddechl jsem si. Přežili jsme.
No a dostávám se nakonec k té poznámce v prvé části tohoto povídání, a to o té igelitové tašce. Když jsme procházeli v muzeu chodbou s obrazy a obrázky, zastavil jsem se u obrázku, u kterého seděla mladá sympatická žena. Koukal jsem na obrázek, a zaujalo mne info tabulka, která mi drze práskla, že ten obrázek o rozměru asi 38x 25 namaloval malíř Vincent van Gogh.
Optali jsme se, zda je to originál. Ano, je, jako každý obraz ve Vatikánu. Před obrázkem natažen provaz, asi tak 1 metr od něj. Stačilo se natáhnout a mohli jste obraz pohladit. Naše průvodkyně nám jen tak od boku řekla jeho cenu. Málem jsem omdlel, když jsem si to spočítal. Ten obrázek s tím motivem, co vidíte, tak jeho cena je 55 000 000 EU. Vzal jsem mobil, kalkulačku, a znásobil to částkou 25 Kč za 1 Eur. Neměl jsem to dělat. Nohy se mně podlomily, zrychlil se dech a já na ten obrázek koulel očima. Z displeje mobilu na mne jukala částka 1 375 000 000 Kč. Ano, jedna miliarda, tři sta sedmdesát pět milionů korun. Sakra, kdybych měl tu igelitku, tak je ze mne dnes miliardář… Vatikán za námi, a čekala nás dominanta hned vedle Vatikánu. Andělský hrad.
O něm a dalších magnetech Říma pro turisty vám prozradím v dalším pokračování tohoto příspěvku.
