Iren Stehli: Pozoruji a dokumentuji dobu
FOTO: Jindřich Nosek a Soňa Kritzlerová

Iren Stehli: Pozoruji a dokumentuji dobu

18. 4. 2018

Letos uplyne padesát let od vpádu sovětských vojsk do Česka, po němž mnoho Čechů emigrovalo do Švýcarska. Jejich příběhy dokumentuje švýcarská fotografka Iren Stehli, žijící v Praze, jejíž výstava bude k vidění v Praze, Zlíně, Brně a Plzni.

Rozplakal vás někdo z 25 emigrantů, jejichž portréty jste fotila pro výstavu?
Nerozplakal, ale spousta příběhů mě hodně dojala. Odejít chtělo velkou odvahu. Ti lidé byli velmi silní. Přišli do nového prostředí, kam nepatřili, bez možnosti vrátit se zpět. Na pražskou vernisáž přijelo dvacet emigrantů, bylo to dojemné – pro mě i pro ně. Velmi si vážím toho, že mi vyprávěli svůj příběh. I to chce velkou odvahu.

Odmítl někdo?
Tři lidé. Jedna paní se například bála, že by se její příběh zneužil. Ale to jsem naprosto chápala. Samotný výběr respondentů pro výstavu byl velmi složitý.

To teda. Jak jste vybírala?
Švýcarská ambasáda mi dala tipy na zajímavé lidi, já jsem také znala hodně emigrantů. Chtěli jsme udělat sondu do společnosti – aby tam nebyli zachycení jen lékaři a inženýři, ale i třeba žena v domácnosti, malíř, vědec.

Vy jste také v roce 1972 tak trochu emigrovala. Ale obráceně. Ze Švýcarska do Česka...
Narodila jsem se v Curychu české mámě a švýcarskému tátovi. Máma s námi mluvila odmalička česky. Do Prahy jsem přijela poprvé v roce 1960 za babičkou a dědečkem. Když jsem v devatenácti nevěděla, co studovat, jela jsem sem na půl roku. Zde jsem se zamilovala - do Prahy i jednoho mladého muže. Praha mi učarovala, cítila jsem se zde doma, nechtěla jsem se vrátit. Studovala jsem dva roky češtinu, slavistiku, pak jsem přešla na FAMU. Nakonec jsem zůstala do roku 1983, kdy mně studium definitivně skončilo, a tím i moje povolení k pobytu v Československu.

Bylo to těžké se vrátit?
Velmi, Československo mi velmi chybělo, měla jsem zde úžasné přátele, rozdělané projekty, ve Švýcarsku jsem neměla kontakty, pracovní vazby, musela jsem začínat od nuly. Byla to pro mě velká rána. Až později jsem se dostala do redakcí, začala fotit pro film. A když jsem něco vydělala, jela jsem na návštěvu do Čech. Zpětně viděno jsem ale ráda, že jsem odjela. Obohatilo mě to, mám vybudované vztahy na obou stranách.

Pak ale přišel rok 1989...
To bylo úžasné, to nikdo nečekal. Hned, jak jsem mohla, jsme sem jela. A v roce 1993 jsem dostala nabídku pracovat v Praze pro švýcarskou kulturní nadaci Pro Helvetia. Tu jsem vedla až do roku 2001.

Co máte ráda na Česku a co na Švýcarsku?
Mně nejvíce chybí konkrétní lidi a atmosféra. Miluji pražské ovzduší, velmi mě to inspiruje v mé práci. Každá země má něco, velmi si vážím ve Švýcarsku, že tam vše funguje.

Vraťme se ale k vaší rodině. Jak se maminka dostala do Švýcarska?

V roce 1946 jela na kurz francouzštiny do Ženevy, kde se seznámila s mým otcem. V roce 1947 strávila dva semestry na tlumočnické škole, kde se vídali. V roce 1948 ji požádal o ruku. Udělala v Česku státnice a vystěhovala se.

Jak vaše rodina vnímala rok 1968?
Velmi intenzivně. Maminka hodně pomáhala, překládala pro emigranty, kteří neuměli žádné jazyky, bylo to u nás velké téma.

Přišla jste do Česka, když ho spousta lidí opouštěla. Jak to tu na vás působilo? Neměla jste problémy s režimem?
Na začátku to bylo velké dobrodružství, poprvé jsem bydlela sama na koleji a vedla studentský život, potkávala zajímavé lidi. Až později jsem začala vnímat perzekuce, omezený výběr potravin a další věci. Začala jsem fotit, co jsem viděla kolem sebe. Příběhy lidí, interiéry, domácnosti. Fascinovaly mě výlohy, co se tam odehrávalo – nabídka zboží, politika… všechno dohromady.

Rozmlouvala vám rodina zůstat v Česku?
Nebyli nadšení. Otec byl hodně proti, řekl, že mě nebude podporovat, máma to také neviděla ráda. Bála se, že bude velmi těžké se uživit fotografováním. A měla pravdu.

Vyšly vám tři fotografické knihy. Plánujete nějakou další?
Knížku zatím neplánuji. Mojí hlavní knížkou je Libuna, romská žena, jejíž příběh jsem sledovala od osmnácti let do její smrti v 53 letech. Dnes se tomu říká časosběrný dokument – jak se jí narodily děti, jak vyrůstaly, jak zůstala sama, když manžela zavřeli atd. Nebylo to plánované, to nějak vyplynulo, prostě jsem ji fotila a ono to pokračovalo dál a dál, až do její smrti. Už od začátku jsem ji fotila intenzivně.

O čem byly další knihy?
V jedné jsem zachytila pražské výlohy, další je přehledem mé práce do roku 2004. Výlohy mě fascinují dodnes. Teď zase budu mít více času a chci se jim věnovat.

Jak vlastně pracujete?
Záměrně vyrazím s foťákem a říkám si, že dnes budu fotit výlohy. Když jezdím po Praze, mapuji, kde je něco zajímavého, pak se tam vrátím.

Co vás čeká dál?
Chci se věnovat vlastním projektům, na které jsem minulý rok neměla moc času. Vnímám život v Praze, změny a duch doby. To mě vždycky zajímalo a zajímá dál. Dnešní doba je ale velmi roztřískaná, vzniká spousta nevkusných věcí. Zdá se mi, že chybí řád.

Máte oblíbená místa v Česku?
Miluji Prahu. Miluji kostely. Například Santiniho kostel v Křtinách mě dostal. Na Česku je úžasné, že přijedete do malé vesničky a tam najdete monumentální stavbu. Ve Švýcarsku je mojí láskou Curyšské jezero, to mi v Praze chybí. Bylo to krásné dětství vyrůstat na jeho břehu.

Kde jste doma vy?
Já jsem doma tady i tam, ale byl to velmi dlouhý proces.

 

O výstavě
Výstava se koná do 22. dubna v Galerii kritiků v Praze. Pak se přesouvá do Zlína do Galerie Václava Chada (od 25. května do 10. června.). Další zastávkou bude Dům umění města Brna, kde je možné výstavu vidět od 20. června do 29. Července. V Plzni ji bude hostit Galerie Ladislava Sutnara a to od 20.září do 14. října 2018.

 

O Iren Stehli
Narodila se v roce 1953 v Curychu. Vyrůstala v dvojjazyčném prostředí, její matka byla Češka, otec Švýcar. V roce 1972 odjela do Prahy, kde se
po krátkém studiu slavistiky na Karlově univerzitě v Praze rozhodla věnovat fotografii a byla přijata na FAMU. Po ukončení studia v roce 1982 jí zároveň končilo povolení k pobytu v Československu. Vrátila se zpět do Curychu, kde působila jako fotografka na volné noze. V letech 1993–2001 v Praze řídila českou pobočku švýcarské kulturní nadace Pro Helvetia. Od té doby pracuje jako fotografka na volné noze, žije střídavě v Praze a v Curychu. Ve své tvorbě se věnuje dlouhodobým fotografickým projektům (například Taneční, 1974– 1977; Libuna, 1974–2009; Zátiší, 1975–2002 ad.), v několika svých cyklech fotografií zdokumentovala život v Československu v období normalizace i po sametové revoluci (Pražské zdi a ulice, 1976–1990;Pražské výlohy, 1978–dodnes).Fotografie z cyklu Pražské výlohy 1978–1996byly vydány knižně v nakladatelstvi Torst (1996). V roce 2004 vydalo curyšské nakladatelství Scalo reprezentativní publikaci Libuna – A Gypsy’s Life in Prague. Monografie Iren Stehli vyšla v edici Fototorst v roce 2006.

fotografování kultura
Hodnocení:
(5 b. / 4 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 50. týden

Blíží se vánoční svátky a s nimi návštěvy v rodinách, u známých, a také jiné společenské události. A tak si tentokrát vyzkoušíme, jaké máte znalosti z etikety.

AKTUÁLNÍ ANKETA