Je šest hodin ráno, budík zvoní jako blázen a já nejdřív nechápu, proč. Tak brzo jsem už dlouho nevstávala, vylézám obvykle až okolo deváté. Ještě chvilku mi trvá, nežli se mi v hlavě rozsvítí - no jasně, musím jet na autobusové nádraží vyzvednout Mílu Blešku, která po několikanásobné změně termínu (z obou stran), mne přijede navštívit.
Honem honem zkontrolovat pohledem z balkonu počasí (připravené oblečení odmítám, vybírám nové), pořádně se nasnídat a vzhůru za dobrodružstvím. V centru kupuji pro Mílu celodenní jízdenku na MHD, aby nebylo třeba hlídat platnost jednotlivých jízdenek a je to i úspora peněz.
"Haló, haló - kdepak jsi, Evko, já už tady na autobusáku čučím," volá mi Miluška, která přijela o něco dříve, než bylo domluveno. Díky tréninku na túrách vyběhnu kopec k nádraží jako mladé děvče a už vidím postavičku, která mne vyhlíží. Kde jinde, než u veřejných toalet, to, aby si mohla co nejdříve odskočit. Po vřelém přivítání navrhuji plán na celodenní činnost. Hlavní akce - lanovkou na Ještěd padá, lanovka nepremává, roční údržba. Volíme variantu č.2 - Botanická zahrada. Kocháme se pohledem na kvetoucí zàhony narcisů, Míla zakleká a fotí a fotí, to ještě netuší, co ji čeká uvnitř pavilónů. Pastva pro oči - kaktusy, orchideje, keře, stromy, ptáci a velká akvária. Odcházíme asi po hodině směrem ke stanici tramvaje a aby si Míla přece jen ten Ještěd užila, jedeme celým Libercem k jeho úpatí do Horního Hanychova. Tam viděla na vlastní oči ten " skvost ", Bránu borců. No, nevyfoť se u ní, to se nedá odmítnout.... Počasí jako malované, tak ještě kousek procházky po lese a hurá na oběd. A že nám vyhládlo. Míla z toho hladovění nezvládá jízdu po eskalátoru, stoupá si na jednu nohu a dělá holubičku, já jsem slabá v kolenou, odmítám jít dál, usedám na zem u zábradlí. Ale to vstávání:(((((, kolemdoucí nikde, Míla nikde, tak to musím zvládnout sama. Hurá, jídlo!!! Sliny se nám sbíhají, nabídka veliká. Míla zvolila bramborák s " něčím " nahoře, vonělo to lákavě, ale na pohled ,- nevím, nevím. Uf, to jsme plné, odfrkneme si v tramvaji při jízdě ke mně domů.
Přicházíme k mému květinovému paloučku, mojí chloubě... Míla nic, přehlédla jej beze slov:((( Vítá ji chodba plná květin... zase nic!!! " Sakra Mílo, to jsi slepá, moje kytky Tě nenadchly?? " Nevydržím se nezeptat.. " Evinko, promiň, já jsem spíš přes to žrádlo, kdybys tam měla třeba kedlubny, nebo salát, to bych se určitě zastavila ". Takže poučení pro příště, na kytky jí neutáhnu, vysadím na palouk hlávkové zelí a rajčata...
Jsme doma - " Evčo, to je nádhera, ta panoramata!!" zvolala Míla při vstupu na balkon. " To čučím " - konečně pochvala . .... " Tak se, děvče, pokochej a žádné zdržování, jdeme do parku, trochu si protáhnout tělo ". Jak jsem řekla, tak se stalo. Miluška byla ve fitku pro seniory tak nadšená, že jsem se obávala, aby tu nechtěla zůstat do zítřka.. Nestalo se, pojede domů. Tak ji doprovázím k autobusu, dávám dúrazné napomenutí, aby se chovala při jízdě slušně, a mávám a mávám a mávám.... Hurá, odjela:)))))