Nějak se ve mně usídlilo přesvědčení, že až budu v důchodu, budu žít zdravě, abych si ten nevelký důchod co nejdéle užila. Když nastala ta kýžená doba, dokouřila jsem poslední krabičku cigaret a přemýšlela, čím tak zdravotně prospěšným začít. Cvičení jsem po nedobré, dřívější zkušenosti zavrhla, neboť jsem si při poskocích mého přece jen těžkého těla namohla kotník a dobrý měsíc pak kulhala. Další zranění již nechci v žádném případě riskovat.
Musí stačit pořádně dlouhá chůze, pokud možno ob den, a tak se vydávám na procházku. První den jsem šla čtyři kilometry a domů se vracím zmožená, jak po maratonu. Hned si jdu změřit teplotu, takové je mi horko, ale ta je naštěstí v normě. Přesto se cítím na padnutí a jdu si raději lehnout. Ano, času mám dost, budu dodržovat odpolední klid. Další počin na cestě k pevnému zdraví je jídlo. Domácí dietní strava, s láskou uvařená, se snad musí kladně projevit na těle. Vynechávám sladké limonády, které nahrazuji málo slazeným čajem a s nadějí stoupám na váhu. Do Prčic, o dvě kila víc, to snad ani není možné. S váhou už budu těžko bojovat, nezbývá než se s tím smířit, když mi kila přibývají i po sportovním výkonu.
Je jaro, čas sbírání bylinek na léčivé čaje, snad se při mé smůle neotrávím něčím jedovatým nebo nepřinesu domů z lesa místo bylinek klíště. Však já na protivné stáří vyzraji, nevzdávám se a potlačuji touhu si zapálit cigárko. První týden v důchodu mám za sebou, snažím se, zatím však není vidět zlepšení. Přesto zapomenu na pohodlí a sprchuji se ledovou vodou a za odměnu jedu na menší výlet, který jsem už potřebovala, protože na mne padá depka.
Druhý týden, jdu deset kilometrů, po cyklostezce na břehu řeky, první jarní kytky kvetou, ptáci zpívají, nohy se rozchodily,je to krása. Konečně cítím opojný pocit svobody a štěstí.
