Právě gastronomie období první republiky je oblastí, na které je výborně vidět, jak byla tehdejší společnost rozdělena na bohaté a chudé. Zatímco ve velkých městech vznikaly nové podniky, ve kterých hosté ochutnávali exotická jídla, sociálně slabé vrstvy přemýšlely, jak zpracovat pár brambor tak, aby se z nich zasytilo pokud možno co nejvíce lidí na co nejdelší dobu.
Výraz prvorepubliková gastronomie je v současné době velmi populární, protože si pod ním představujeme kvalitní, poctivá jídla. Je to tak trochu zkreslená představa. Pod výraz prvorepubliková kuchyně se totiž dá zahrnout prakticky kde co. Jednak byla ovlivněná tím, jak se vařilo v dobách Rakousko – Uherska. Je jasné, že s vyhlášením samostatné republiky přece nevznikl nový způsob vaření. Změna přišla až s tím, jak určité vrstvy začaly bohatnout, tudíž cestovat a zajímat se o gastronomii jiných národů. „Začala být populární francouzská kuchyně, v pražských podnicích začínali vařit zahraniční kuchaři a vyšší vrstvy už znaly například parmezán či ananas. Právě v té době se česká kuchyně rozdělila na tu bohatší, inspirovanou zahraničím, a na tu tradiční, lidovou, chudší,“ říká Jitka Rákosníková, spoluautorka knihy s názvem Kuchařka první republiky.
Z té doby se zachoval pojem česká měšťanská kuchyně první republiky, na kterou nyní navazuje řada kuchařů ve věhlasných podnicích. „Ta byla fenomenální. Jedlo se vytříbeně a na gastronomické mapě Evropy jsme byli opravdu pojem. Samozřejmě mluvím o měšťanské kuchyni, tedy vyšší a střední třídě, ne o dělnících, o chudých lidech. Ale vrstvy, které si to mohly dovolit, měly za první republiky najednou otevřené neuvěřitelné možnosti a uměly si jich užívat,“ říká Roman Vaněk, šéf pražského kulinářského institutu. „Na jídelních lístcích z té doby se objevují jídla, která nyní považujeme za naprosto luxusní, například kambala, rybí lahůdka. Gastronomie byla v prvorepublikovém Československu opravdu na nesmírném vzestupu. Ten zarazila válka a pak vše dorazili bolešvici,“ dodává.
Vaření bylo v nově vzniklém Československu významnou součástí života, kladl se na něj velký důraz. Ano, za první republiky platilo, že dívka musí být dobrou hospodyní. To znamenalo, že musela být schopna připravit kvalitní jídlo nejen pro manžela a rodinu, ale i pro velkou společnost. Děvčata se učila vařit už na základních školách, později na takzvaných rodinných školách, mnohá chodila ještě navíc do různých kurzů, kde se podrobně vyučovalo, jak vést domácnost. Čím bylo děvče z lépe situované rodiny, tím vyšší a podrobnější vzdělání v této oblasti mělo. Když šlo o děvče z rodiny prosté, chudé, venkovské, učilo se to zkrátka běžně každý den od své mámy či babičky. Ale dívka, která by tehdy prohlásila, že ji vaření nebaví a vařit nechce, by moc dobré postavení ve společnosti neměla.
Nezapomínejme, že vaření tehdy byla mnohem větší věda než dnes, protože neexistovaly polotovary, žádná zjednodušení, žádné elektrospotřebiče, které práci urychlí a usnadní. „Ovšem právě v období první republiky se začalo vybavení kuchyní modernizovat. Dívky zkracovaly sukně, řídily auta, zajímaly se o vše nové, zahraniční, moderní a to se projevovalo i v jejich přístupu k domácnosti,“ připomíná Jitka Rákosníková. Ženy si chtěly práci v domácnosti čím dál více usnadnit a právě v té době se začaly objevovat první kypřicí prášky do pečiva.
Jeden z mýtů o prvorepublikové kuchyni je, že jídla byla těžká, nezdravá, ve srovnání s tím, jak jíme nyní. Není to pravda. Právě v té době byla v módě štíhlost, lidé sportovali a to se odráželo i ve způsobu stravování. Hodně se používala zelenina a v mnoha kuchařkách té doby jsou už zmínky o tom, jak je které jídlo zdravé, kolik má kalorií, kolik je čeho vhodné sníst, aby byl člověk v kondici. Zapomeňme na představy, že se se tehdy břichatí pantátové cpali bůčkem a obtloustlé maminy pekly každý den přeslazenou bábovku. Jistě, byly takové rodiny, stejně jako jsou nyní. Ale stejně tak mnoho lidí tehdy často jedlo chřest, kapary či ryby, které my nyní považujeme za luxusní.
Možná, že kdyby tehdejší ženy viděly všechny ty vymoženosti a nabídky v supermarketech, které nyní máme, záviděly by nám a s nadšením se na ně vrhly. Ale kdo ví, jestli by jim nakonec to, co jíme nyní, chutnalo. Roman Vaněk totiž to, čemu se říká prvorepubliková kuchyně, shrnuje do věty: „Ty naše prababičky vůbec nebyly hloupé a v té dokonalé složitosti dělaly jídla dokonale jednoduchá, zkrátka skvělá.“
