Ženy, které vyrůstaly v období první republiky, vzpomínaly, jak často chodily do kina okukovat oblečení hvězd stříbrného plátna. A pak se je doma snažily napodobovat. Snažily se něco podobného si ušít, učesat se jako ony. „Všichni nás obdivovali. Ženy se chtěly oblékat jako my. Jenže si málokdo uvědomoval, že my si ty šaty do filmů pořizovaly a platily samy. Tehdy jsme nedostávaly kostýmy. A každá z nás chtěla zaujmout, vyniknout.
"Honorář, který jsme za film dostaly, často padl na šaty, které jsem do něj potřebovala,“ vzpomínala herečka Zita Kabátová. Její kolegyně Eva Gerová hovořila podobně: „My začínající herečky jsme si nemohly dovolit opravdu drahé šaty jako například Adina Mandlová. Ta nebyla vzorem jen pro divačky, ale i pro nás, kolegyně. Pamatuji se, jak jsem na ni obdivně koukala. Ale ona byla výjimečná, podobně jako například Lída Baarová. Málokdo jiný si mohl dovolit takové oblečení. Tehdy nebylo běžné mít tolik šatů pro různé příležitosti. Běžnější bylo mít šatů jen několik a upravovat je, podle toho, kam jste potřebovala jít. Takže jsme měly zásoby límečků, broží, pásků, konflíků a pomocí nich jsme se snažily vytvořit dojem, že jsme pokaždé jinak oblečené.“
Vlaďka Dobiášová, sběratelka oblečení z období první republiky, 2. světové války a padesátých let, rovněž podotýká, že tehdy byl šatník žen výrazně skromnější než je tomu nyní a že bylo běžné šaty kombinovat a upravovat. „Dostaly se mi do rukou šaty dcery velmi významného průmyslníka z období první republiky a byla na nich vidět zašitá dírka. Takže ani tak bohaté dámy se nestyděly nosit šaty opravené. Kupovat si drahé róby, jaké známe z prvorepublikových filmů, si opravdu mohl dovolit málokdo,“ uvedla.
Zkrátka, za první republiky to fungovalo podobně jako nyní. Existoval nablýskaný luxusní svět z filmů a časopisů, který produkoval idoly. Podobně jako nyní děvčata obdivují vylepšené snímky hereček a modelek či zpěvaček, tehdy dívky obdivovaly především herečky. V té době začaly vycházet časopisy zaměřené na ženské čtenářky. A podobně, jako je tomu v těch současných, bylo jejich hlavním tématem: jak být ideální ženou.
Co si v té době pod tím pojmem dámy představovaly? Časopis Eva z roku 1935 takto popsal bytost, kterou nazval Žena běžné společenské úrovně: Dohovoří se několika jazyky, je horlivá vlastenka, hlásá zásady demokracie, hledí pro děti shromáždit peníze, má ráda společnost, dovede zacházet s růží a dalšími zkrášlovacími prostředky. Pro vysvětlení, pod pojmem růže není míněna květina, ale růž, jak se tehdy říkalo barvě na tváře či rty, tedy dnešní rtěnka či takzvané zdravíčko.
Pod pojmem móda první republiky si nyní většinou představíme Adinu Mandlovou či Lídu Baarovou v perfektně padnoucím kostýmku, rukavičkách a s obrovskou kožešinovou štolou kolem krku, za jejíž cenu by měsíc vyžila pětičlenná dělnická rodina. Ano, ty dámy tak žily. Ale jen proto, že byly idoly vytvořené tehdejším filmovým průmyslem, jehož šéfové už tehdy dobře věděli, že když se podaří vytvořit ideální idol, je to zlatý důl pro mnoho zúčastněných. To platilo tehdy a platí to i dnes.
Takže se nenechávejme unášet představou, že to, co vidíme v prvorepublikových filmech odehrávajících se ve vyšší společnosti, byl reálný život většiny lidí. Nebyl. Většina obyčejných žen jen listovala obrázkovými časopisy, koukala na filmové plátno a snila o tom, že by chtěla vypadat a žít jako tehdejší idoly.
