Jakkoli to zní nehezky, manželství je dohoda mezi dvěma lidmi. Něco jako smlouva o vzájemné spolupráci. Protože láska a erotická přitažlivost časem vyprchají. A pak už záleží jen na tom, jestli spolu muž a žena dokáží žít jako dobří parťáci, spolupracovníci, spolubojovníci. Čím je člověk starší, tím více tomuto poněkud cynickému pohledu dává za pravdu.
Uznávaný manželský poradce, psycholog Petr Šmolka má jasno: "Lidé dnes zapomínají, že prapůvodně manželství jako instituce mělo sloužit především k ochraně majetku. Až v posledních generacích je vnímáme i jako prostředí, ve kterém bychom se měli cítit dobře a někteří pošetilci si dokonce myslí, že by manželství mělo být permanentním generátorem štěstí."
Osmdesátiletá Věra se nedávno ptala své třicetileté vnučky, proč se rozvádí. Odpověď: "Já jsem s ním, babi, nešťastná."
"Proboha, on tě bije?" zhrozila se Věra.
"Ne, proč by mě měl bít?" divila se vnučka.
"Tak pije? Hraje hazardní hry? Má ženské?" sondovala Věra dál.
"Ne, to ne. Vpodstatě si rozumíme, nic se neděje. Je to jen obrovská nuda a já se prostě necítím být šťastná," vysvětlila vnučka.
Věra to nechápe. "Ona si myslí, že člověk má být v manželství šťastný. To by mě nikdy nenapadlo takhle přemýšlet. My se s manželem brali vpodstatě proto, že jsme se znali ze sousedství, naše rodiny se přátelily a připadal mi jako slušný kluk. Byl truhlář, tak jsem si říkala, že snad vždy uživí rodinu. Měla jsem ho ráda, jistě, byla v tom láska. Ale po pár letech už stejně šlo jen o to, abychom se zvládli postarat o děti a vydělali nějaké ty peníze. Žili jsme si hezky, ale že bych se měla rozvádět z nudy a mála štěstí? Takový nesmysl."
Ano, starší generace přistupovaly k manželství více pragmaticky. Dnešní mladí lidé od vztahů čekají především neustálé vzrušení a zábavu všeho druhu. A tak se dlouholetá manželství stávají spíše výjimkou. Zdá se, že až zestárne generace dnešních dvacetiletých, budou naprostou výjimkou případy, kdy lidé budou slavit takzvané zlaté svatby, tedy manželství trvající padesát let. Statistiky mluví jasně: Dlouholetá manželství se ocitají v menšině a je to celosvětový trend.
Například ve Spojených státech a v Austrálii nyní trvá manželství v průměru dvanáct let, okolo čtyřiceti procent párů se tam rozvádí. Ve Francii je ještě hůř, tam se rozpadá více než polovina všech manželství a v Paříži trvá nyní průměrné manželství třináct roků. To jsou podobné údaje jako u nás. V Česku už také průměrné manželství trvá jen třináct let. Zajímavé jsou údaje z Kataru. V této arabské zemi poměrně hodně svázané tradicemi je stále zvykem, že manželství domlouvají rodiny. Přesto tam nyní trvají v průměru jen něco málo přes pět let a rozvodovost je třicet osm procent. Vysvětlení je prosté. Mladí lidé se sice vezmou podle přání rodičů, aby měli klid, ale poměrně rychle se pak dohodnou na rozvodu. Manželství neberou jako pragmatickou smlouvu jako jejich předci, ale očekávají od něj především lásku, vzrušení.
Na problematiku dlouholetých manželství se dá dívat různými pohledy. Některé starší dámy rozvody svých vnuček a vnuků odsuzují. Považují je za ukázku neschopnosti překonávat problémy, které k manželství patří. Jiné naopak litují, že samy k manželství přistupovaly jinak.
"Velmi mě překvapilo, když mi moje sedmasedmdesátiletá maminka řekla, že lituje, že se s tátou nerozvedla," vypráví dvaapadesátiletá učitelka Jarka. "Oznámila jsem jí, že jsme se s mužem dohodli, že poslední část života strávíme každý zvlášť. Syn se odstěhoval. S manželem spolu prakticky nemluvíme, nemáme o čem. Nudíme se, jsme si lhostejní. Tak nač být spolu. Třeba ještě někoho potkám a zamiluju se. Když ne, budu cestovat a bavit se sama nebo s kamarádkami. Každopádně chci zbytek života prožít, ne přežít v nudě u televize," říká.
Nejdříve se to mamince bála říct. Myslela, že bude překvapená, pohoršená, že jí rozvod bude rozmlouvat. Jenže slyšela tuto odpověď: "Udělej to. Žij. Užij si život, co to půjde. Já se měla rozvést dávno. Asi od pětačtyřiceti jsme se s tátou už jeden druhého ani nedotkli. Nemluvili jsme spolu. Rozčilovalo nás jen to, že jsme ve stejné místnosti. Měla jsem mít odvahu to ukončit. Ale tehdy bylo běžné, že lidi takhle žili vedle sebe. Brala jsem to jako normální, že manželství takhle vyčichne, umře. Byla to chyba."
Pozoruhodné však je, že když se mluví či píše o případech, kterým manželství vydrželo řadu let, vždy padají stejné otázky: Jak jste to dokázali? Jak se vám to podařilo? Dlouholeté manželství stále vyvolává směs obdivu a údivu. A staří dědečci a babičky pak odpovídají něco ve smyslu, že to byla velká láska. Houby, láska. Na začátku samozřejmě byla, ale pak se z nich stali parťáci, kteří zjistili, že když jsou spolu, táhne se jim světem lépe. A tak přestože všichni ví, že průměrná doba trvání manželství se rok od roku zkracuje, v momentě, kdy říkají své ano, stejně všichni věří, že to jejich bude to dlouholeté.
