Jedním z velmi vydařených klubových zájezdů lehátkovým vozem byl zájezd do Itálie s výjezdem do Monte Carla, ve které jsem figuroval coby vedoucí. První den jsme dopoledne prožili ve Vídni, odpoledne se zajelo na pár hodin do nedalekého Wiener Neustadtu. Po nočním přesunu následoval celodenní pobyt v Římě, v noci pak další přesun s vozem do Ventimiglie a výjezd takříkajíc na sedačku do Monaca do Monte Carla. Čtvrtý den pak ještě pobyt v Benátkách a přes Vídeň nakonec přímou cestou opět domů.
S Frenkym, průvodčím lehátkového vozu, jsme byli sehraná dvojice, problémy cestou žádné, ve voze pohoda, účastníci spokojeni s programem i se stravou. S jedním z nich však byla zvláště dobrá zábava. Ludva Mančík se přihlásil na zájezd sám. Byl svobodný, již v letech, tedy jak se říká starý mládenec. Večery trávil většinou u Frenkyho ve služebním oddíle, popřával si piva co hrdlo ráčilo, někdy to i štamprličkou proložil. Hned první večer, před nočním přesunem do Říma, co do míry zkonzumovaného alkoholu asi přece jen přebral. Sedělo se dlouho do noci, veselo bylo, zpívalo se a spát se nechtělo. Jenže druhý den nás čekal velmi náročný program, tak bylo nutno jít si také odpočinout. Rušivé momenty s celní a pasovou kontrolou byly za námi, tak jsem též konečně zalehl. Jen co jsem snad stačil usnout, už mě probudil soused, který spal na protějším lehátku.
„Pane vedoucí, Ludvík spadl na podlahu z horního lehátka, nemohl si nějak ublížit?“ Já se tam podíval a on opravdu ležel na zemi v uličce mezi spodními lehátky, pochrupoval a spal dál. S obavou, že se mu opravdu mohlo něco přihodit, jsem mu lehce zacloumal ramenem. Zpočátku vůbec nereagoval, zacloumal jsem tedy silněji, teprve potom se probudil a překvapeně se na mě díval. On totiž neměl ani tušení o tom, že spadl ze svého nejhornějšího lehátka dolů na podlahu. Naštěstí se mu nic nestalo, probuzení ještě využil k odchodu na WC a po návratu se pracně vyštrachal zpátky nahoru na své lehátko a zase hned pokračoval ve spánku.
Brzy ráno se vstávalo, jemu těžce, ale všechno se zvládlo, noční příhoda byla přilepšením ke snídani a už se vystupovalo na nádraží v Římě. Někteří účastníci neměli vyměněné liry, tak jsem je hned nasměroval ke směnárně, nacházející se v útrobách rozlehlého nádraží Roma Termini a my ostatní jsme na ně před nádražím čekali. Co čert nechtěl, Ludva byl jedním z nich. Již po ránu bylo hodně teplo, byl jen v bermudách a tričku, na hlavě červenobílou šiltovku s nápisem Marlboro vypůjčenou od průvodčího vozu a na krku měl zavěšenou malou brašničku s doklady a penězi a fotoaparát. Postupně se po chvíli všichni vrátili, jenže Ludva nikde. Ještě jsme nějakou dobu přece jen počkali, ale začaly se ozývat nespokojené hlasy, že se kvůli jednomu účastníkovi věčně čekat nebude, a tak jsem byl nucen se věnovat skupině a původnímu programu. Utěšoval jsem se tím, že jsem všem několikrát připomínal, v kolik hodin večer odjíždíme a ze kterého nádraží.
Započali jsme prohlídku města, čas ubíhal. V odpoledních hodinách začalo hodně pršet, to jsme byli právě na náměstí Svatého Petra ve Vatikánu. Než ten největší liják přešel, tak jsme se schovali do chrámu a měli možnost si jej řádně prohlédnout. Až po chvíli, když se déšť zmírnil, pokračovali jsme prohlídkou náměstí a tu najednou proti nám s úsměvem na tváři kráčí známá postavička v barevných bermudách a tričku, na hlavě šiltovku Marlboro, kdo jiný než Ludva Mančík. Hned se rozšafně rozpovídal o svých zážitcích, o tom, co všechno viděl a co ještě nestihl. Nafotil také hodně snímků, na mnohých byl i sám před různými zajímavými památkami slavného města, vždy požádal někoho z kolemjdoucích o laskavost, aby ho jeho aparátem, který si zakoupil hned první den při pobytu ve Vídni, vyfotografovali. Neměl s tím nejmenší problém a jak sám říkal, byl považován zřejmě za výstředního amerického turistu. Ranní kocovinu srovnal prý několika doušky dobře vychlazeného piva, při procházce městem odpočinul i u kávy a zákusku v jedné z kavárniček, zkrátka byl v naprosté pohodě.
Předpokládal jsem, doufal jsem, že ho uvidím nejdříve večer před odjezdem na nádraží Roma Termini, ale jak je ten svět zřejmě malý, stalo se tak nečekaně náhodou odpoledne, a to i v tak velkém městě jako je italská metropole. Nejen že všechny cesty vedou do Říma, ale i cesty v Římě ztracených se v Římě setkávají.
