Jan Kantůrek, jinak také milovník folku a country, se ve své literární činnosti nad tímto fenoménem nepozastavoval už dávno. Řadu let věnoval žánru fantasy a za překlady rozsáhlého díla anglického spisovatele Terryho Pratchetta obdržel několikrát Cenu Akademie science fiction, fantasy a hororu jako nejlepší překladatel. Pojďme si jej připomenout v rozhovoru, který mi poskytnul.
Informaci o zajímavém čtení jsem tehdy dostala od své známé. Kolegyně, už nějakou dobu odrostlá nejen dětským botičkám, mi s neodbytností sobě vlastní líčila příběhy, kde se to sice hemží mágy, čarodějkami, upíry, vlkodlaky, mluvícím psem, trpaslíky, nemrtvými, a kdoví čím ještě, ale přesto veškeré dění souvisí s našimi běžnými životy. Rezignovala jsem a řekla jí, že to tedy zkusím, ať přinese “vzorek”. A ten mě beze zbytku uchvátil. Za rok jsem přečetla všech tehdy už dvacet vydaných titulů, například “Soudné sestry”, “Čaroprávnost”, “Mort”, “Čarodějky na cestách”, “Malí bohové”, “Muži ve zbrani”, “Otec prasátek”, “Sekáč”, “Pravda”, “Poslední kontinent”, “Podivný regiment”, “Buch!”...
Když jsem dočetla, netrpělivě jsem čekala, kdy vyjde další. Terry Pratchett i Jan Kantůrek si dnes už povídají někde jinde. My ale číst jejich krásně propojené dílo můžeme. V tuto chvíli i pár odpovědí na pár otázek, které už v této dimenzi, bohužel, nepůjdou aktualizovat...
Proč jste si vlastně vybral žánr fantasy?
Dostal jsem se k němu přes sci-fi, které je jedinou “disciplínou”, jež nemá hranice, co se týče nápadů. Miluji veškeré dobrodružné čtení. Doma jsme měli obrovskou klasickou knihovnu. Prvního Jiráska jsem přečetl dříve než první mayovku… Když jsem pak narazil na dobrodružné čtení, půjčoval jsem si ho od kamarádů. Coby starší jsem začal knížky sbírat a dopracoval jsem se k poměrně slušné knihovně. To nebylo za minulého režimu nijak snadné. Rád si přečtu dobrý bestseller, western i detektivku, ale tam se musíte smířit s tím, že se bude děj odvíjet obvyklým způsobem. Zatímco sci-fi funguje jenom na základě nového nápadu. Pokud pointa už někde byla, řeknete, že ji autor ukradl. Jde o jediný žánr, který nutí autory pokaždé vymyslet něco úplně nového, chtějí-li se uplatnit. Jako kluk jsem miloval “Tarzana” a “Nobodyho”, obojí je víceméně fantasy. Na Howardova “Barbara Conana” jsem narazil čirou náhodou v roce 1970. Hodně nových fantasy ale není dobrých. Najdou se však i skvělé. Často jde o “křížence” sci-fi a fantasy, prolíná se tu věda s magií a hranice se posouvají někam k nedohlednu.
Ve vašich překladech nacházíme mnoho, mírně řečeno, neobvyklých slov…
Angličtina občas pracuje se slovy, většinou to bývají složeniny, k nimž v češtině chybí jednostranný ekvivalent. Nechci říci, že by se to stávalo často, ale občas si nějaké slovo musím vymyslet. Například výraz “skřepaslík”, což je kombinace něčeho mezi skřetem a trpaslíkem. Nebo čaroprávnost v názvu jednoho z románů. Právo studovat na magické univerzitě měli jen muži. Teď to chce zkusit dívka. Bojuje tedy za “čaroprávnost”. Těch složenin je pochopitelně víc. Krajopád (vodopád na okraji Zeměplochy) nebo krajňáček (okrajový ledňáček) apod. Zpočátku jsem měl strach z toho, co lidé řeknou. Slovo neexistuje a já si ho vytvořím, protože jiné nemám! Ale je fakt, že ho většina čtenářů dříve nebo později vezme za své a vnímá nový pojem jako slovo, které běžně zná. A jazyk se koneckonců stále mění, vyvíjí. Hned zpočátku jsem “bojoval” s mužským rodem pojmu Smrt. Nakonec jsem použil Smrť, pro nás s netypickým háčkem na konci. Lidé se ptali: “Proč?” Odpovídal jsem: “Hraje občas se svými kamarády Válkou, Morem a Hladem karty. Pije pivo. Má koníčky. Kromě toho má dospělou dceru, která mu říká tatínku. To, alespoň mně, naznačuje, že je to chlap.” Jenomže převeďte Smrt do češtiny jako mužského! A pak si zkuste říci: “S kým?” A odpovězte si. Nabízel se mi Smrťák. Ale když se řekne Smrťák, vidím pana Lohniského s kosou ve filmu “Dařbuján a Pandrhola” a věřím, že nejsem sám. Pro románovou dvoumetrovou postavu, mi něco takového přišlo jako nesmysl. Vyšel jsem nakonec z úsloví “Kde nic není, ani smrť nebere.” Je maličko zlehčené a napadlo mě, že by zvláštní románová figura tohle jméno unesla. Dnes každý z našich čtenářů ví, že je to ten Smrť. Mluví velkými písmeny a občas bývá lidštější než sami lidé.
Máte mezi svéráznými postavičkami nějakého svého oblíbence?
Každý z nás má pravděpodobně oblíbeného hrdinu. Sám autor říká, že ho lidé obviňují z toho, že je “Smrťofil”. Já miluji čarodějnice, protože jedna z jejich tria, stařenka Oggová, mi připomíná mou pratetu z Moravy. Ta když ráno vstala, dala si “panáčka” slivovice, aby se jí dobře vstávalo, v poledne, aby jí lépe chutnalo a večer, aby se jí lépe spalo. A vždycky pohotově našla přirovnání pro to, když někdo z našich příbuzných něco vyvedl. Když si představuji stařenku Oggovou, vidím a slyším svou nebožku pratetu, která chodila v typickém fěrtochu a šátku až do smrti a znalo ji celé městečko, kde bydlela. Ty čarodějky mám skutečně velmi rád. Nemůžu říci, že bych ale některé z postav nadržoval, nebo ji, jak se říká, “nemusel”.
Mimochodem, viděl jste Tolkienovu trilogii Pán prstenů?
Samozřejmě! J. R. R. Tolkiena jsem si ujít nenechal. S jeho pozoruhodným dílem jsem se setkal ještě za minulého režimu, vlastně v samizdatu. Četli jsme ho tenkrát v cyklostylovaných fasciklech. Jedná se o naprosto noblesní fantasy a tu mám rád, nezapírám. Je to objemný epos, obrovské dílo rozsahem i vším, co v něm autor vymyslel. Danou zemi, všechny reálie, úctyhodný počin, který nese mnohá poselství, ale to je na dlouhé povídání. Berme jej však třeba jako čtení, kde se stále něco děje, kde má člověk svá oblíbená místa, jež mu udělají radost, pobaví ho, zbaví i černých myšlenek.
Líbilo se vám filmové zpracování?
Ano, velice. Možná i proto, že nejsem Tolkienovým ortodoxním příznivcem, kterých je u nás řada. Dívají se na každý detail a hledají, co režisérovi vypadlo, co je ve filmu navíc a co tam vůbec být nemělo. Film vnímám jako celek a moc se mi líbí. Dali by se srovnat Pratchett a Tolkien? Snad jen do té míry, že oba dva vytvořili své vlastní světy, které jsou naprosto svérázné, úplně odlišné od toho, na co jsme zvyklí. Tolkien vytvořil složitější fantasy, podobnou eposům. Dřívější Howardův “Barbar Conan”, kterého jsem celého překládal, je trošku jiný, jednodušší vzor. Pak se objevila díla, vyvolaná popularitou Tolkiena. Ale Terry Pratchett je podle mého názoru zvláštní v tom, že byl prvním člověkem a zatím pořád jen jedním z mála, který si v takovém rozsahu troufl napsat humoristickou fantasy. Směsku mezi humorictickým románem, parafrázemi na současný život a fantasy. Potkáváte trolly, trpaslíky, skřety, čarodějky, zkrátka všechno možné, ale přesto, že se na papíře nabízí svět fantazie, každý, kdo ho jen trošku zná, připustí, že to není jen tak…
Vzhledem k tomu v jakém žánru se pohybujete, nabízí se otázka: Věříte ve věci, které nelze vysvětlit?
Asi jako většina z nás. Každý jsme se asi setkali s nějakou záležitostí, kterou si těžko vysvětlujeme. Abych byl upřímný, v nadpřirozeno moc nevěřím. Ale přestože jsem k těmto věcem dost skeptický, ochotně přiznávám, že existují takové, pro které opravdu nemáme logické vysvětlení. Vědecké, ani jiné. Přece jen už mám nějaký ten rok za sebou a lidé mi vyprávěli mnohé. Jak někdo v rodině zemřel a jim se o něm v tom okamžiku zdálo, slyšeli jeho hlas. Moje babička, když jsem u ní býval na prázdninách, říkala, aniž mluvila s otcem: “Přijede táta, mám takové tušení”. A on skutečně přijel. Tenkrát jsme neměli telefon, nepřišel dopis… Fungoval asi nějaký šestý smysl. Když tatínek umřel, maminka ho viděla ve snu. Vzbudil ji, aby mi šla dát prášky. Měl jsem tenkrát vysoké horečky. Těžko pak můžete říci, je to nesmysl. Ale protože se věnuji i sci-fi, věřím, že existují mimozemšťané. Až přistanou létající talíře, nebudu se ničemu divit. Jen si v duchu řeknu: “V pořádku, nejsem sám, kdo je čekal…”
Čí texty vlastně Honza Kantůrek překládal? Takto je spisovatel představen na konci jedné ze svých knih:
Anglický spisovatel Terry Pratchett o sobě v zásadě odmítá poskytovat životopisné údaje s odůvodněním, že to čtenáře stejně nezajímá, protože se chtějí pustit do knihy a ne se prokousávat spoustou povídání, které má dokázat, že je autor moc zajímavý člověk. Proto se kusé informace o jeho životě nesou v duchu jeho knih. Narodil se v Buckinhamshiru roku 1948 (stejně jako Jan Kantůrek, ale 28.4. – pozn. autorky) a stále ještě nezemřel. Začal pracovat jako novinář. Dělal vše, co žurnalistika nabízí, snad s výjimkou nedělních fotbalových zpráv. Podařilo se mu vyhnout všem dobrodružným zaměstnáním, kterými je většina spisovatelů přinucena se živit, aby měla vůbec o čem psát. V touze najít si klidné místečko se T. Pratchett stal tiskovým mluvčím společnosti atomových elektráren. V roce 1987 zjistil, že ho psaní baví víc, než skutečná práce a od té chvíle se počet jeho děl vyjadřuje dvoumístnou číslicí a mají své stálé místo v žebříčku bestsellerů. Žije v Somersetu s manželkou Lyn a dcerou Rhiannou a neustále se živí novinářskou profexí, protože jak tvrdí, může tak pracovat v teple, suchu a nemusí zvedat nic těžkého. Dále prohlašuje, že psaní knih je největší legrace, jakou si může člověk užít sám. Jeho koníčkem je pěstování masožravých rostlin.
(Pozn. autorky: Ke konci roku 2007 bylo T. Pratchettovi diagnostikováno onemocnění Alzheimerovou chorobou. Na její výzkum věnoval více než milion dolarů. Testoval na sobě řadu experimentálních léků, které tehdy nebyly schváleny pro léčbu nemoci v běžné praxi. 1. ledna 2009 jej Alžběta II. jmenovala rytířem, díky čemuž mohl používat titul Sir. Zemřel 12. 3. 2015.)
Dovětek: Není tak trochu sci-fi, že tyto dva muže dělilo v datu narození jen několik dnů a oba zemřeli v březnu, byť jiného roku? Osud nebo náhoda? Anglický spisovatel Terry Pratchett (na fotografii vlevo), narozen 28. 4. 1948 a český překladatel Jan Kantůrek, narozen 4. 5. 1948, v knihkupectví Krakatit v roce 2002...