Myslím teď na svého muže,
nosí mi už čtyřicet let růže,
Říká mi, že jsem jeho
růžička, růžová
a že jeho láska
ke mně je stálá, duhová.
Já mu za to zpívám
písně, jen pro něj stvořeny,
to má jako dar od své ženy,
Těšíme se spolu a věříme, že
až tento svět opustíme,
budou naše duše svobodné,
ale stále své, propojené.
Ať to bude zítra
nebo za dvacet let
máme stále krásný výhled.