Děda a dědeček
FOTO: autorka

Děda a dědeček

13. 2. 2018

Děda byl otec mého táty. Bydlel s babičkou a tetou, neprovdanou dcerou, v Příbrami. Jako malá jsem k nim jezdila s rodiči na návštěvu, někdy mě tam nechali týden o prázdninách. Neměla jsem to u nich ráda. V rodině jsem cítila divnou atmosféru. Děda vládl pevnou rukou. Byl vysoký, mohutný, pracoval jako dřevorubec. Výšku jsem zdědila asi po něm. Byl hluboce věřící. Před každým obědem a večeří si klekal ke gauči, nad nímž visel na zdi velký dřevěný kříž, a modlil se. Každou neděli chodil do kostela. Babička byla malá, hodná, nenápadná, pracovitá. Teta vypadala jako z filmu pro pamětníky – štíhlá, bezvýrazná, typická stará panna. Brávala si mě na klín. Dodnes si pamatuji, jak mi to bývalo nepříjemné. Ke snídani mívali chleba, který si lámali do bílého kafe ve velkém hrnku. Otřásala jsem se při mlaskání, které při jídle vydávali. V Příbrami jsem měla ještě jednu tetu – dědovu dceru – s manželem a dvěma dětmi, tedy mou sestřenicí a bratrancem. Ty jsem měla ráda, byli fajn. Všechny jsem viděla naposled asi ve svých 15 letech. Poté, co se rodiče rozvedli, otec se mnou přerušil veškerý kontakt. Když jsem mu několik let nato, ve slabé chvíli, zavolala, řekl mi, že zemřela babička. 

Dědeček byl otec mojí maminky. Babičku si vyhlédl během Maninské I. dělnické spartakiády v roce 1921, kdy mu bylo 16 let. Od té doby spolu zůstali. Pracoval u Elektrických podniků jako řidič – jezdil s tzv. šibenicí. Někdy mě vzal s sebou. Než jsem šla do první třídy, přestěhovala jsem se s rodiči do domu, kde bydleli babička a dědeček, jen o patro níž. Vídali jsme se tedy téměř denně. Mělo to své výhody i nevýhody, ale to sem nepatří. Dědeček uměl dobře německy. Doma měl snad jen jednu česky psanou knihu, a to ještě Norimberský proces. Ostatní byly v němčině. K němčině přivedl maminku a oba pak mne. Když si přede mnou chtěli říct něco, co jsem neměla slyšet, řekli si to německy. Také si pamatuji na říkanky jako „dům – Haus, myš – Maus, kůže – Leder, pero – Feder“. Několik let jsme jezdili na podnikovou chatu v Kovářské v Krušných horách. Dědeček si tam plynnou němčinou povídal s Němci, které potkal. Někdy se ho zeptali: „Ale vy nejste Němec, že ne?“ Až mnohem později, na vysoké škole, jsem pochopila, jak to poznali – a to, když jsem zjistila, že existuje úžasná disciplína, fonetika – dědeček měl ryze českou výslovnost.

S dědečkem a babičkou jsem jezdila od narození až do svých 17 let do jedné malé vesničky nedaleko Příbrami k jejich známým na letní byt. Se svými rodiči tam jezdila už moje maminka – a tam někde potkala tátu. Prázdniny u Příbrami a výlety do ní byly báječné. Proto mám tohle město dodnes moc ráda. 

Dědeček byl sečtělý a uměl zajímavě vyprávět. Třeba o válce, o tom, jak při květnovém povstání vzal kuchyňský nůž a šel k rozhlasu; babička s maminkou o něm tři dny nevěděly. Měla jsem ho radši než babičku. Možná i proto, že mi suploval chybějícího tátu. Bohužel měl cukrovku a nemocné srdce. Babička se o něho vzorně starala. Dosud vidím, jak mu na kuchyňských vahách váží chleba – na levé misce pětidekové závaží, na pravé tenký krajíček.

Dědeček zemřel v Nemocnici Na Františku rok a půl poté, co jsem ukončila vysokou školu. Dodnes na něj vzpomínám a je mi líto, že jsem si s ním nemohla povídat déle jako dospělá. Babička ho přežila o 26 let. O dědovi už jsem se nedozvěděla nic. 

Můj příběh
Hodnocení:
(5 b. / 14 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.