Když čtyřiašedesátiletá Jitka z Prahy loni zjistila, že její stejně starý manžel má nevyléčitelnou formu rakoviny, svěřila se s tím rodině a kamarádkám. „Prostě jsem měla potřebu to někomu říct, sdílet tu beznaděj a strach. Vím, že někdo takové věci tají. Já tvrdím, že sdílená bolest je poloviční bolest,“ vypráví.
Její manžel po roce zemřel a Jitka zpětně hodnotí, jak se tehdy k situaci její okolí postavilo. „Někdy jsem si říkala, že jsem raději měla mlčet a nesvěřovat se. Lidé, kterým jsem to řekla, mi totiž připadali bezradní. Bylo jim to vlastně nepříjemné, nevěděli co říct. Uvedla jsem je do rozpaků. Tvářili se, že jejich povinností je mě utěšovat, ale nevěděli jak a vlastně bylo jasné, že by raději byli někde jinde, daleko od mých potíží. Jedna známá mi později řekla, že mi strašně chtěla nějak pomoct, ale neměla na to kapacitu. Zajímavé slovní spojení, že?“ přemítá Jitka.
S podobnou situací se často setkávají lidé v těžké životní situaci. Jejich blízcí nevědí, jak reagovat, jaká vhodná slova použít. A tak nejčastěji slyšíme: Teď musíš být silná. To zvládneš, čas všechno zahojí. Chlapi nepláčou, pojď raději na pivo. Dej si prášek na uklidnění. Hlavně se dobře najez a vyspi.
„Když mi zemřela manželka, všechny sousedky měly pocit, že zřejmě mám hlad. Nosily mi stále nějaké jídlo. S kastrůlky se u dveří objevovaly i ženy, které jsem pořádně neznal. Měl jsem doma najednou tři štrůdly, nějakou polévku, koláč, hrnec podivného guláše,“ vypráví třiasedmdesátiletý Honza z Ostravska. „Jídlo bylo to poslední, na co jsem myslel. Chápu, že to ty ženy myslely dobře. Ve výsledku jsem však tam seděl mezi tím kazícím se jídlem a nebyl jsem schopen pozřít ani sousto. Všechno to šlo do odpadu. Nikdy bych jim to samozřejmě neřekl, ale dodnes přemítám, kde se v nich vzal pocit, že mi v té situaci pomůže jídlo. To fakt nechápu,“ vypráví.
Psychologové sice dokáží poradit slova a věty vhodné pro krizové životní situace, ve výsledku však stejně záleží na povaze a duševním stavu člověka, kterého se malér týká. Faktem však je, že krize a trápení někoho blízkého často přivádí lidi v jeho okolí do rozpaků. Chtěli by pomoct, ale nevědí jak. A tak často říkají ty otřepané fráze typu: to přejde, vezmi si prášek.
„V naší společnosti, kde převládá tabuizace smrti, není pro truchlení dostatek sociálních rituálů. Pozůstalí se snaží zármutek potlačit, ignorovat a jedním z obranných mechanismů je i únik z reality do hyperaktivity, potlačení symptomů zármutku,“ uvádí psychiatrička Tamara Tošnerová ve své knize Jak si vychutnat seniorská léta. „Zároveň není vhodné truchlícího v případě běžného zármutku stavět do role pacienta. Jestliže pozůstalý neprojevuje žádné abnormní reaktivní poruchy, není třeba s ním jednat jako s nemocným. Žal není nemoc. I když ze strany příbuzných a známých se objevují snahy řešit žal a pláče pozůstalého léky a přesměrováním na lékaře. Touto takzvanou pomocí z jejich strany byly všechny prostředky vyčerpány, neboť nemají chuť ani čas nářky poslouchat,“ dodává.
Jenže by to podle ní mělo být právě naopak. „Pozůstalý by měl být okolím veden postupně mezi živé,“ podotýká.
Jenže říct pár slov, dát prášek nebo upéct štrůdl je jednodušší než se o člověka v maléru zajímat pomalu, postupně, dlouhodobě. Málokdo má pro to čas, sílu, trpělivost. Jenže ze všech těch utěšujících frází, které v krizích slyšíme a říkáme, má právě jedna jediná ověřenou platnost. A sice ta, že čas všechno vyléčí, zakryje, vylepší. Může to trvat půl roku, rok i mnohem déle. Pokud má člověk ve své blízkosti v té době někoho, kdo se čas od času ozve, trpělivě poslouchá, vymýšlí akce, které dovedou zase probudit chuť do života a nedává jen frázovité rady a prášky, je to velké štěstí.