Z moci úřední
ilustrační foto: pixabay.com

Z moci úřední

23. 1. 2018

K sepsání této úvahy mě "nakopl" nedávný zážitek. Ale k tomu se dostanu později.

Po více než 28 letech od listopadové změny dospívám v mnoha věcech k poznání, že některé silně zakořeněné projevy "úřední moci" se v naší zemi skutečně moc nezměnily. Ani býlí se nedá totálně zlikvidovat a překvapivě vždy znovu a znovu někde vyrazí. Vzpomínám si, jak jsem se asi před 10 lety bavila na toto téma s jedním starším německým návštěvníkem našeho archivu. "U nás to bylo podobné," řekl, "to bude trvat několik generací". Inu, po těch takřka třech desetiletích musím říct: Jak kde. Při svém minimálním jednání s úřady, např. finanční správou městského úřadu nebo Českou správou sociálního zabezpečení, jsem vcelku spokojena. Nemám ani zvláštní připomínky k zaměstnancům Českých drah nebo České pošty. Co se týče obchodů a služeb, tady jsou už velké rozdíly.

Jsme generace, která, byť často nedobrovolně, respektovala veškerá nařízení, směrnice, předpisy, zákazy, zkrátka vše, co představovalo úřad, státní moc. V širším slova smyslu tedy i obchod a služby. Rezignovali jsme, brali, co bylo, tak, jak to bylo. Nebylo v našich silách to změnit.

V mé paměti zůstávají zážitky z mládí. Jsem zpátky v 70. letech, právě jsem dostudovala a začínám učit. V obchodech, které mají prodejní dobu do 18 hodin, se zákazník při vstupu dovnitř po půl šesté vystavuje nebezpečí inzultace. Prodavačka vytírá nebo má již vytřený krám a je jen málo ochotná někoho dalšího obsloužit. Ostatně, mnohdy není už ani co nabídnout. A dávno před šestou je už obchod zamčen a pouze se případní opozdilci vypouštějí ven.....Porouchanou černobílou televizi staršího typu dáváme opravit do "komunálu". Je stanoven termín vyzvednutí. Přijíždím narychlo s kárkou (většinou v pátek po příjezdu z krajského města, kde učím), ale televize opravena není. Dostává se mi ne omluvy, jen strohého oznámení. Přijedu podruhé a přístroj opět opraven není. Ptám se tedy vedoucího opravny, kdy to skutečně opraveno bude, protože nemám čas tam jen tak jezdit. Popuzen mou poznámkou na mě arogantně vyjede: Tak si sem pojďte dělat místo nás. Na to mu já odpovídám: Promiňte, ale já mám svou jinou práci a tu byste Vy za mě asi také nedělal........Těch podobných zážitků je víc.

Po listopadu jsem díky prvním výjezdům na Západ získala i první zkušenosti, jak tam fungují služby zákazníkům. Ten si může koupit i jeden kus zeleniny nebo ovoce, prodavač v době jeho přítomnosti v obchodě samozřejmě klidně protáhne otvírací dobu, a nebude-li dodržen termín nějaké opravy, za prodlení obdrží zákazník jako omluvu slevu. Když jsem chtěla podobně i u nás pro sebe dvě cibule, rajčata nebo paličky česneku, měli mě za exota a nechtěli mi to vážit. Když jsem žádala kousek masa na dva plátky, slyšela jsem, jak se mi prodavačka posmívá před kolegyní: Plátky, plátky, asi jiného neumí. Poté, co jsem ji upozornila, co si to dovoluje, protože jsem to slyšela, zmlkla, ale ve své aroganci mě při odchodu z krámu počastovala na dálku zvoláním: A nauč (bylo mi přes 40) se vařit!.... .Nevěříte?

Zatímco se v bývalém Východním Berlíně, jak jsem při pozdějších návštěvách zjistila, situace radikálně změnila  a někdejší neochotné státní prodavačky se naučily jednat zdvořile se zákazníky právě tak jako v západním sektoru, u nás stále ještě v mnoha službách panuje pocit, že zákazník má být vděčen, že mu vůbec někdo službu, byť jím řádně zaplacenou, poskytne.
Tak třeba v sousedním Německu uklízí toaletářka kabinku po každé zákaznici a za ne vždy povinný finanční obnos více než zdvořile děkuje, u nás sedí u vstupu a kasíruje, je-li momentálně někde vedle a nevidí u okénka peníze, dokáže i vyštěknout: Platila jste? Platí se předem. Máte mi vzít peníze sem, když vidíte, že tam nesedím. Nechoďte do tamté kabiny, nevidíte, že mám vytřeno? Některá se vzteká, že dostane víc drobných, jiná naopak, že má měnit za drobné.

No, a teď se konečně dostávám k té včerejší příhodě. Vlastně jsem byla jen jejím pouhým svědkem, takže mě těžko někdo může vinit, že jsem byla třeba já příliš náročná, nervózní, nezdvořilá. Stojím u pultu samostatného obchodu s píseckými uzeninami v blízkosti hypermarketu Albert. Přede mnou mladší žena, podle akcentu cizinka, která se velice snaží česky včetně ukazování vysvětlit, co chce. Než to dopoví, přijde k obsluhující prodavačce další kolegyně a ty dvě dámy se spolu začnou soukromě bavit. Zákaznice nemá šanci dokončit svou objednávku. Chce to zopakovat, ale bezúspěšně. Prodavačky si klidně cosi dlouze vyřizují a pak teprve ta druhá odchází. Očekávala bych omluvu zákaznici, ale omyl. Prodavačka na ni zvýšeným hlasem začne sypat: Nevidíte, že jsem tady něco vyřizovala s kolegyní? Po krátké pauze dodává - pracovně. To už se narozdíl od zmatené cizinky začnu vařit já a varovně poznamenávám: No, no, to snad ne!! V tu chvíli prodavačka zmlkne, najednou oslovuje zákaznici Madam a v závěru jí popřeje hezký večer.

Ano, vím, každý není bojovník. Ani já ne. Střety rozhodně nevyhledávám a neiniciuji. Ale bez trochy kuráže se nehneme z místa. Záleží na každém z nás, jak dalece si aroganci "úřední moci" pustíme k tělu. Souhlasíte? Jaké máte vy minulé i současné zkušenosti?

Můj příběh
Hodnocení:
(5 b. / 18 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?