Vánoce jsou pro mne v dnešním na hlavu postaveném světě jedinou konstantou, zvykem, který přetrvává, který spojuje generace napříč stoletími, udržuje rodinnou tradici. K pravým staročeským vánocům patří kapr. Čerstvě vylovený, usmrcený, obalený, usmažený. Spolu s bramborovým salátem nejčastější vánoční pokrm.
Již několik let získáváme kapra ve velkoobchodu Makro. Tento obří řetězec nám totiž projevuje díky za celoroční přízeň tím, že k předvánočnímu nákupu v určité hodnotě získáme zdarma živého kapra a láhev sektu. Kapra nám prodejci vyloví z kádě, na přání odborně a rychle usmrtí, přidají láhev sektu, popřejí hezké svátky, a zajistí si naši přízeň na další rok.
Tak jsem to očekávala i letos. S fakturou a potvrzením, že mám nárok na dárek, jsem s úsměvem nakráčela ke stánku, kde u kádí s kapry dva rybáři v gumových zástěrách lovili síťkami kapry, zručně je vkládali do igelitek a předávali zákazníkům. U stolku stála žena a přidávala lahev sektu. Vyfasovala jsem kapra a požádala, zda by mi ho mohli také usmrtit. Než stačil rybář promluvit, ozvala se žena.
„ To nejde, to my neděláme“ Opravdu jsem od dámy s gelovými nehty neočekávala, že obalí kapra do utěrky a vezme ho po hlavě paličkou, proto jsem odpověděla :
„ Já to přeci nechci po vás, tady pán je šikovný, určitě to zvládne.“ Než se pán stačil vyjádřit, ozvala se opět dáma tónem, který jasně dával najevo, kdo tady vlastně velí.
„Kapry zde zabíjet nesmíme, protože je to nehumánní způsob, který nám předpisy zakazují „
Nemínila jsem to vzdát, tak jsem poukázala na to, že si nekupuji kapra jako domácího mazlíčka, že je od počátku vylovení určen ke konzumaci, a ještě v loňském roce jsem si za symbolický poplatek odvážela kapra odborně usmrceného, navíc s poučeným komentářem, jak ho co nejlépe vykuchat a nepropíchnout žluč.
„ Myslíte si, že když ho teď povezu v kufru auta v igelitce, kde se bude dusit, plácat sebou, možná se i zraní o nějaké předměty, pak ho vyklopím do vany s chlorovanou vodou, počkám, až se z polohy nabok pomalu vyrovná nahoru a začne opatrně plavat, nechám ho zmátořit, aby pak hladový a vystresovaný dostal stejně paličkou do hlavy, bude to způsob humánnější?“
„Letos už to prostě není možné“ nemínila se unavovat přemýšlením dáma a zopakovala frázi o nehumánnosti zabíjení kaprů před velkoobchodem.
Zeptala jsem se tedy, jaký je ten správný humánní způsob zabití kapra, abych věděla, jak na to. Odpověď jsem nedostala, jenom už jednou použitou frázi o nehumánnosti zabíjení kaprů před velkoobchodem. „Metoda obehrané desky“ bleskla mi hlavou základní poučka, kterou do vás hustí při každém cvičení asertivity na školeních, a konečně mi to došlo.
Tato ohavnost, ať už ji vymysleli pseudoochránci, pseudohumanisté, europoslanci v Bruselu, či všichni dohromady, by nemohla být uvedena do života lidmi používajícími zatím ještě zdravý rozum, kdyby nebyla podpořena kontrolory „shora“. Takže ke všem těm kontrolorům a různým inspekcím všech možných úřadů musí být patrně ustanovený i odpovědný úředník aby dohlížel nad tím, zda se náhodou o vánocích nedodržují zavedené a lety osvědčené postupy, ale zda se zodpovědně uplatňují současná nesmyslná byrokratická nařízení.
Bez dalších řečí jsem si vzala igelitku s kaprem, dáma mi k tomu přidala láhev sektu a popřála krásné vánoce. Neodpověděla jsem, otočila jsem se zády a odcházela. Bylo to nezdvořilé, ale jiný způsob, jak dát najevo nesouhlas s tímto stavem jsem v té chvíli nenašla. V tašce se plácal kapr s takovou razancí, že než jsem došla k autu, podařilo se mu ploutví igelitku protrhnout. Bojoval statečně, a kdyby byla poblíž nějaká řeka, asi bych mu dala svobodu.
Odjížděla jsem s nákupem k domovu a v hlavě mi znělo pomyslné blues za všechny ty kapry, kterým po strastiplné existenci v přeplněných kádích je byrokraty přisouzeno i další martyrium v podobě nešetrné dopravy, neodborného zacházení a usmrcení, které se spíše než euthanazii podobá primitivnímu zabíjení ve stylu neandrtálců.
Znělo asi takto :
