Školní rok 1959/60 začíná na železniční průmyslovce ve Valticích tradičním slavnostním nástupem. Ve třídě je už pouze dvacet devět mužů. Ochmýření pubescenti se už považují za staré mazáky. Počet se vykrátil neznámým způsobem. Ti zbývající nejsou žádné prospěchové hvězdy. Počet zůstal až do maturity. Jedenáct studentů odpadlo a mohl odpadnout i dvanáctý. Jenom zvláštním řízením osudu se tak nestalo. Na mále měl totiž Frantík Mencl. Jako kopečkáři mu na podzim 1959 hrozilo vyloučení ze školy!
Už se nikdo nedoví, čí to byl vlastně nápad jít na rande do zámeckého parku. S dívkou Kájou ruku v ruce toulají se sedmnáctiletí vyjukanci nočním městem. Je teplý podzim. Zvědavost žene oba adepty milostných pozorování do křoví. Nesmělé polibky, lehké dotyky přes blůzku, očekávání dosud nepoznaného. Najednou tmu prořízne ostrý kužel světla baterky.
"Posviť si do prdele!“ zvolá vyrušený chlapec.
"Půjdete se mnou, jste v hraničním pásmu!“
Proti horizontu se nerýsuje pohraničnická brigadýrka, ti jsou o několik kilometrů dále. Za baterkou se důležitě tváří blbeček se žlutou páskou na rukávě. Pomocná stráž pohraniční stráže! Ambiciosní blbec, toužící po hodinkách. Sepisuje nějaké hlášení, zápisníček ukládá a mizí ve tmě. Dvojice odchází na internát.
Druhý den nástup před budovou. Ředitel Formánek oznamuje celému fóru: "Včera se pokusil zatím nejmenovaný žák dopravní školy o ilegální přechod státní hranice do Rakouska!“
Začal nevídaný kolotoč.
Frantík se s ředitelem nemiloval od samého začátku. Tento člověk byl snad původně strojvedoucím. O této jeho kvalifikaci by se dalo ale s úspěchem pochybovat, protože pro funkci strojvedoucího je potřeba alespoň stopa inteligence. Tenhle pán žádnou inteligencí nedisponoval, nebo ji před světem tajil.
Pronásledoval všechno nepokrokové, jezdil s baterkou po školním parku, řval na každého na potkání. Miloval Sovětský svaz celou silou své blbosti. Všechny události vymykající se jeho zarudlému světonázoru komentoval slovníkem stalinistů té doby. Strašili jej imperialisté, revanšisté, zaprodanci sionismu, renegáti, agenti Vatikánu a trockisté. Rudý slovníček ještě rozšiřoval o úsloví:
,, Jste samý hec a recese, vyznáváte pasivní resistenci a všichni jste "mohutní“ študenti!“ Primitivní vychovatel, zvaný Kucan, podchytil některá zajímavá slova a říkával: "Bundašvéri a revanšisté!“
Formánek vyučoval předmět fyzika. Frantík Menclů byl jednou vyvolán na stupínek. Maminka mu ušila modré sametové kalhoty. Dvě kapsy byly přišity zepředu a dvě byly na zadku, opatřeny zipy. Vzdáleně to připomínalo texasky. Ředitel zbrunátněl, prásknul rukou do stolu a zařval: "Co to má znamenat? Co je to za provokaci? Co to máte na sobě? Ty kalhoty patří na divoký západ. Kde máte sombréro, kde máte kolty?“
"To mi ušila maminka, to nemá nic společného s divokým západem,“ brání se student.
"On bude ještě drzý, pojďte za mnou!“
Třída osiřela. Hodina fyziky odpadá. Ředitel vodí delikventa plánovitě po všech třídách. A tak Frantík se stává osobou profláknutou, populární a mediálně zajímavou. Jako živá mnemotechnická pomůcka byl využit k obrazu studenta pošilhávajícího po západě!
Aktivita blbečka od pohraniční stráže mu přišla náramně vhod.
Je svolána mimořádná konference. Bude se jednat o vyloučení kopečkáře Františka Mencla. Není známo, jestli aktivní blbeček napsal, že se hranici pokusil překročit párek. Dívka Kája nebyla vůbec vyslýchána!
K celé akci je pozván i otec Vincenc. Frantík mu ale celou věc důkladně popsal a zmínil se i o incidentu s modrými kalhotami.
Otec Vincenc byl účelový komunista, chráněný rudou knížkou při lesním pychu. Pracoval jako dělník, údržbář ve Slatině. Původně se vyučil strojním zámečníkem, pak působil jako vymahač předplatného v tiskárně a nakladatelství Glóbus v Brně na Veveří. Za Protektorátu byl soukromým obchodníkem a Vítězný únor učinil přítrž jeho vykořisťovatelským rejdům. Po znárodnění se vrátil k zámečnickému řemeslu. Původně býval sociálním demokratem. Jakmile jej Zdeněk Fierlinger prodal komunistům, nebránil se. Rudá knížka se mu stala záštitou při kradení suchárků v lese. Otec byl prudký drastický komik neznající míru. Tato vlastnost mu nadělila mnoho nepřátel.
Ještě nežli se sešla mimořádná konference, snažil se odsouzence ředitel deptat psychicky. Ředitel osobně roznáší v hodině fyziky po lavicích prázdné listy. Bude se psát písemný test. Frantík nedostává nic. Když upozorní na tento fakt, je mu řečeno: "Vás stejně vyloučíme, pro vás už to nemá cenu!“ A tak si Frantík čte a kolem škrtají pera po bílých listech.
Konečně stojí Frantík na chodbě. Mimořádná konference. Otce zavolali dovnitř. Ozývají se vzrušené hlasy. Oba soudruzi si tykají a vyloženě na sebe křičí.
"Tys nebyl ale soudruhu Mencle vždycky dělníkem!“ řve rozčilený ředitel.
"A tys nebyl, soudruhu Formánku vždycky ředitelem!“ oplácí mu otec. Otec měl ramena jako tasmánský čert a k ráně neměl nikdy daleko. Při větší kadenci slov se dala očekávat každou chvíli rána do ředitelových zubů. Dělníka a komunisty se úředníci báli. S poťouchlým inteligentem by jistě rázně zatočili!
"Můžete mi říct, jak to, že můj kluk se pokusil o přechod státní hranice a není v base?! Máte v tom bordel, pane řediteli!“ Hluboké mlčení zahanbených servilních lidiček, pedagogů, je stafáží prudké hádky. Frantíka volají dovnitř."
Chtěls utýct za hranice?“ táže se otec.
"Ne tati, měl jsem akorát rande v zámeckém parku. Nevšimli jsme si, že je tam tabule Pozor, hraniční pásmo. Vždyť hranice jsou až na kopci nad Valticemi!“
"Já svýmu klukovi věřím. Jestli ho vyloučíte, poženu to po stranické linii až na Hrad. K tomu se musí také vyjádřit pohraničníci. Jeden voják u nás v obci zajistil narušitele a dostal opušťák! Zeptám se, kolik pohraničníků a jak bylo vyznamenáno za chycení mýho kluka!“
Otec a syn byli vykázáni za dveře. Soud se poradí.
Frantík se nikdy nedověděl jak tehdy hlasování probíhalo a kdo jak hlasoval. Možná to bylo o fous, možná bylo u toho více slušných lidí. Kdoví. Vždyť Ludvík XVI. byl odsouzen k smrti většinou jednoho hlasu!
Kopečkář na škole zůstal. Jeho nepozornost stran cedule Hraniční pásmo, vstup jen na povolení, byla ohodnocena trojkou z chování. Agilní příslušník pomocné stráže se hodinek nedočkal. Zato otec Vincenc vystoupal v očích syna do nebetyčných výšin.
Řediteli sklaplo. Zhroutila se mu vidina klidu. Neustále se bál hromadného úprku studentů za železnou oponu! Příkladné potrestání by jistě rozjívené puberťáky patřičně odstrašilo. Frantíkovi nastal až do konce roku veget v předmětu fyzika. Ředitel jej totiž přestal vnímat. Nevyvolával jej a nevyžadoval od studenta žádné výkony. O zvláštnosti jeho povahy svědčí tato skutečnost.
Kantor vytáhne zápisníček, chvíli listuje a pak zvolá: "K tabuli půjde třeba Mencl!“
Frantík se hrabe z lavice, sledován zvědavými pohledy spolužáků. Postaví se na stupínek a očekává věci příští. Kantor pozvedne oči od zápisníčku, pak se zarazí a ledovým hlasem zavelí: "Sednout, máte za dvě!“ Pak se obrátí ke zkoprnělé třídě a do ticha pronese:
"Pan Mencl zkoušen nebude. Jakoukoliv špatnou známku by si mohl vysvětlovat jako osobní mstu!“ A Frantík se do konce školního roku fyziku neučil!
Vyvolán byl tehdy Šulda Hirš.
"Vlastnosti elektrického proudu?“ vyštěkne učitel.
"Prosím, soudruhu řediteli - elektřina zabíjí!“
A Šulda vypráví o událostech u nich na vsi, kdy elektrický proud byl zlým pánem. Odzbrojený kantor rezignuje a více se o vlastnostech elektrického proudu nedoví.
Zadostiučinění se dostalo Frantíkovi na podzim. Brigáda, shrabuje se listí. Studenti s hráběmi předstírají práci. Po zemi se válí spousta kaštanů. Každý má nadité kapsy a pochopitelně kaštanové projektily létají. Náhoda, ta důležitá součást života zapracovala podruhé ve Frantíkově životě. Poprvé, když kluci zkoušeli nové praky, zamířil Frantík do koruny stromů. Nabil do praku hřeb od podkovy a nazdařbůh vypálil. Z vrcholku stromu padl k zemi vrabec s roztříštěnou hlavou!
Podruhé se něco podobného podařilo v parku. Brigáda končí, mládež se rozchází. Frantík se loudá úplně naposled. V ruce má velký kaštan. Levačkou s ním vší silou mrští do setmělého parku. A projektil letí. Bez jakéhokoliv zaměřovače trefí kaštan přímo do temene hlavy muže jedoucího parkem na kole. Překvapený jezdec, ředitel Formánek, padá na zámeckou cestu. Kolo se s rachotem kutálí kolem své osy a rozsvícená baterka se tříští o kámen! Atentát jako vyšitý.
Náhoda, nebo ruka nějaké vyšší spravedlnosti? Kdoví!
Po letech se na kole ředitel Jan Formánek opravdu zabil. Jeho hrob na hřbitově ve Valticích není. Je to asi z důvodů konspirace. Nejsou vyloučeny nevhodné posmrtné výroky na jeho adresu.
