Vánoce s našimi dětmi jsme slavili v pohraniční vísce. Byly v ní dva obchody Jednoty, kde se dalo něco koupit neprodleně poté, co přivezli zboží. Kdo zaváhal, nekoupil si ani jogurt nebo tvaroh, natož nějaký vánoční sortiment. Kdyby nás nezásoboval můj táta, který byl vedoucí obchodu v mém rodném městě, neměli bychom ani oříšky, ani mandle, ale ani margarín, kakao, sardinky a jižní ovoce. Ovšem vánoční nákup bylo třeba dovézt. Měli jsme tenkrát Trabanta, který nám věrně sloužil těch několik let, než děti trochu vyrostly a zvládly cestu vlakem nebo autobusem.
Jednou se manžel vypravil pro takový nákup. Naložil, co jsme dostali, a zastavil se na kus řeči u kamaráda. Než si všechno sdělili, byly asi 2 hodiny ráno. Manžel sedl do auta a řítil se noční krajinou domů. Neunikl bdělému oku policejní hlídky. Když příslušník VB viděl na zadním sedadle horu úzkoprofilových lahůdek, zpozorněl. Manželovo vysvětlení, že jde o dárek od jeho tchána, musel prověřit. A tak se stalo, že můj táta za to, že nám věnoval tolik dobrot, musel uprostřed noci vstát k telefonu a dosvědčit, že můj manžel nevykradl nějaký obchod.
Dneska si můžeme koupit, co chceme a kolik chceme. Že je to dražší? Měli jsme tenkrát 10x menší výplaty, a tak je sporné, zda je některé zboží zase o tolik dražší, než bylo tenkrát. Mezi námi - vajíčka za 6 Kč kus a máslo za 70 korun také nevyhledávám, ale i z toho, na co s manželem máme, jsme vykrmení až běda.
Na závěr připomínám vědecký poznatek mé štíhlé kamarádky: O vánocích máme stejně velké žaludky jako ve všední den. Postít se o vánocích nebudu, ale páchat sebevraždu vidličkou a nožem také neplánuju.
Krásné vánoce všem čtenářům i60 přeje Marie