Čas utíká, jeden nestačí počítat Silvestry. Jak je to vlastně dlouho, co jsem se viděla s Martou? Třicet let! Je to možné?
S Martou jsme se skamarádily v Sobotce. Byly jsme tam na brigádě ve Frutě, když nám bylo 16 a 17 let. Po práci jsme vyrážely na průzkum Českého Ráje: navštívily jsme hrad Kost, zříceninu Trosky, Prachovské skály, a já už si vlastně ani všechny výlety nepamatuju. Zažily u toho spoustu legrace.
Skamarádily jsme se tak, že jsem Martu navštěvovala i v době, kdy se vdala na Slovensko. Jako svobodná jsem jí navštěvovala dvakrát do roka. S režijní jízdenkou ČSD to nebyl problém, ale když jsem po letech měla svoji rodinu, byl s výlety konec. Mohly jsme si psát, a tak jsem věděla, že Marta musela na operaci. Některé zdravotní problémy se jí vracely. Postarat se o čtyři děti a hospodářství není snadné, není divu, že Marta musela občas i do nemocnice.
Co asi dělá? Žije vůbec ještě, když měla tolik zdravotních problémů? Jednou u kamarádky jsem si na Martu vzpomněla. Právě jsme se obě skamarádily s internetem a kamarádka navrhla: Dej její jméno do googlu a uvidíš! No, nakonec jsem dala do googlu název slovenské vsi, ve které Marta bydlela. Na adresu obecního úřadu jsem poslala svou adresu, e-mail a telefon a poprosila je o doručení. Pak jsem odjela na dovolenou pro seniory.
Na dovolené jsem měla lepší zábavu, než kontrolovat mobil. Jednoho dne se zběsile rozezpíval. Volal manžel. Když jsem viděla na displeji několik zmeškaných hovorů, lekla jsem se: Co se stalo? Snad není v nemocnici on nebo náš těžce nemocný syn? Ale místo toho jsem se dověděla, že se ozvala Marta. Když jsem v době dovolené neodepisovala na její e-mail, poslala mi dopis domů. Manžel jej otevřel a ochotně mi nadiktoval telefon na Martu. Hned jsem na číslo zavolala - a po tolika letech jsme se zase slyšely! Dokonce jsem se dověděla, že Marta bydlí v Čechách! Byla jsem nadšená!
Marta se v Čechách starala o svou maminku. Po její smrti se Marta rozhodla pomáhat svému bratru, který je na vozíku. Dokonce bydlí kousek od mé dcery. Po tomto telefonátu jsem se za Martou vypravila. Setkání po tolika letech! Umíte si představit, kolik jsme si toho po těch letech musely povyprávět!
Obě už jsme babičky, obě máme různé zdravotní potíže, obě už jsme v důchodu, a tak máme i čas na nějaký ten výlet. Marta má ve svém bytě pokojík pro návštěvy a já se za ní mohu podívat vždy, když přijedu dceři pomáhat s vnoučaty. Rozumíme si jako tenkrát v Sobotce, jen na delší výlety už nedojdeme. Stačí nám procházka s Martiným pejskem, kterého má z útulku. Marta se v novém bydlišti cítí dobře, ale nezapomíná ani na svá dospělá vnoučata na Slovensku.
My dříve narození můžeme vidět v internetu zbytečnost, která odvádí lidi od práce. U počítače se dá strávit jakékoliv množství času. Lze tam nalézt leccos: potřebné informace i nepotřebné bláboly. Mně se povedlo díky internetu vypátrat někoho, s kým se mi dobře vzpomíná na mládí. A těším se, že nás ještě mnoho setkání čeká!
Přeji všem čtenářům mnoho příjemných překvapení v roce 2018!
