Útulky se po Vánocích tradičně plní odloženými psy a kočkami. Jinými slovy, zvířaty, které byly nevhodné dárky. Na jednom ostravském sídlišti loni po Vánocích lidé našli u popelnice klec s králíčkem. Klec byla úplně nová, vybavená různými prolézačkami, králík tam měl jídlo, byl mladý, čisťounký, zdravý. Jasný nevhodný vánoční dárek. A někdo má opravdu tak málo citu, že je schopen takový dárek vyhodit jako odpad. Mnohem více je však lidí, kteří takový nečekaný zvířecí dárek přijmou, ale pořádně si tím zkomplikují život. Zejména se to často týká lidí vyššího věku.
„Pes či jakékoli jiné zvíře by nemělo být darováno, aniž by si darující byl jistý, že obdarovaný po něm opravdu touží. V tomto případě je vhodné zapojit spíše rozum než cit a neočekávat radostný jásot nad štěňátkem. Ten totiž brzy vystřídá realita, tedy řada povinností a starostí,“ připomíná veterinářka Hana Žertová.
Manželé z Brna loni šli do penze. Zatímco žena se těšila, jak budou cestovat, muž se rozhodl, že jí připraví pořádné překvapení. Koupil jí k Vánocům psa. Domluvil se s chovatelkou, že ho vyzvedne přímo na Štědrý večer, přijel s ním domů, když už tam byla celá rodina. Rodina jásala. Pes byl rozkošný, štěňátko boxera. „Vím, že táta měl boxera jako kluk a má pro tu rasu slabost. Splnil si do penze sen. Jenže na mámě jsme viděli, jak je zaskočená, že to s ní neprobral. Máma mu jako dárek dala zájezd do Chorvatska. Tím vlastně oba ukázali, jak rozdílně si život v penzi představují,“ vypráví jejich dcera. V tomto případě vše dobře dopadlo, do Chorvatska se jelo, psa hlídala dcera a vnuci. Ale zatímco při podvečerní procházce u moře muž mluvil o tom, jak je mu po Beníčkovi smutno a jak se už těší domů, žena naštvaně psala esemesky kamarádce, že příští rok pojede k moři jedině s ní, protože se jí definitivně potvrdilo, že manžel má raději toho čokla než ji.
Pes žije deset a více let. Není to dárek na rok, na dva. Nemůže omrzet, nemůže být odložen do šuplíku, až ztratí prvotní kouzlo. Je to dárek, který si v budoucnu bude žádat vysoké finanční náklady. Jídlo, veterina, poplatky, to vše nyní hodně stojí. Může si obdarovaný toto vše řadu dalších let dovolit? Chce vůbec měsíčně vynakládat stovky korun na to, aby se pejsek či jiné zvířátko mělo dobře? Dovoluje mu to jeho finanční situace? Zvíře potřebuje neustálou péči a pozornost. Bude ji obdarovaný schopen poskytovat i za pět či deset let? Bude nyní pětasedmdesátiletá čilá babička schopna venčit pejska minimálně třikrát denně za deset let? Seběhne s ním za pět let schody? Zvládne ho, když se okolí jejího domu promění v ledovku? Kdo jí ho pohlídá, pokud bude muset či chtít na nějakou dobu odjet? Počítá rodina s tím, že babička nebude moct být s pejskem neustále, že třeba bude chtít na výlet či do lázní či na dovolenou bez něj? Co se stane, pokud bude muset jít do nemocnice? Je rodina připravena se o psa starat? Kdykoli bez remcání ochotně proměnit svůj program kvůli péče o psa? To jsou otázky, které čím dál více veterinářů zveřejňuje na svých webových stránkách, protože vědí, že případů, kdy se lidé vyššího věku nejsou schopni o pejsky postarat, přibývá. Souvisí to i s tím, že současní senioři jsou aktivní a v dobré kondici a mnohdy si nepřipouštějí, že za pár let tomu tak třeba nemusí být.
Samozřejmě, že pro mnoho lidí se právě pes stal ve vyšším věku naopak přímo záchranou. Díky němu musejí chodit ven, udržují se v kondici, mají s ním zábavu, seznamují se se spoustou dalších pejskařů, mají si o čem povídat. Ale v takovém pěkném soužití zpravidla žijí ti, kteří psa chtěli. Pořídili si ho po zvážení všech pro a proti. Mnohem méně jsou to lidé, kteří psa dostali jako nečekaný dárek.
„Mladí to asi mysleli dobře, ale zkomplikovali mi život,“ vypráví sedmdesátiletá Anna, která loni dostala papouška. „Vždy se mi papoušci líbili, ale nikdy bych si ho nepořídila. Nějak nevím, proč? Vlastně je mi ho líto, když ho vidím v té kleci. Nevyvolává ve mně radost, spíš smutek. A hlavně, strašně řve. Je hlučný. Nejsem na to zvyklá a dost mi to vadí. Možná, kdyby šlo o nějaké zvíře, se kterým se dá pomazlit, bylo by to jiné. Ale takhle sedím a koukám na řvoucího ptáka,“ vypráví.
Ano, tato dáma ke svému dárku nenašla tu správnou citovou vazbu. Zde je pohled jejího syna, který jí papouška koupil: „Mámě se papoušci vždy líbili. Od doby, co táta umřel, pořád sedí doma. Ona není ten aktivní typ seniora, nebaví ji cestovat, nemá moc přátel. No tak má parťáka, ať tam doma není sama. Je krásný, veselý, určitě jí s ním není smutno. Úplně pookřála od doby, co jsem jí ho přinesl.“
Takže pozor, ať už jde o ptáka, psa, kočku či králíka, pokud nejsou plyšoví, neměli by být darováni jako překvapení. A čím vyššího věku je možný obdarovaný, tím více by si to dárci měli uvědomovat.
