Co nebo spíše kdo to je akční senior? Je to ten, co běhá z kopce na kopec jako kamzík, šlape zběsile do pedálů, vymetá společenské akce, chodí do školy…? Ano, určitě. Ale, co takový pán pohybující se pouze s cizí pomocí na invalidním vozíku, ale na každé čtení v pečovatelském domě se nechá přivézt do čtecího kroužku? Ano, i to je pro mě akční senior.
Této soutěže jsem vůbec neměla v úmyslu se zúčastnit. Ale pak jsem poznala pani Olgu, říkám ji Olinka. Byla bych ráda, kdybyste po přečtení mého příspěvku, pochopili proč.
Olinku jsem poznala při soutěži MISS 50+. Pořád veselá, usměvavá a v dobré náladě. A tu přenášela i na ostatní. A přece to v životě neměla jednoduché. Pojďte si se mnou přečíst její příběh.
Olinka pochází z Ostravy, do našeho kraje se přistěhovala před třemi lety. Šla sem za svým partnerem, s kterým si prožila i nejtěžší období svého života. Nechejme Olinku, ať sama vypraví svůj životní příběh.
Olinko, co Tě přivedlo na Jesenicko?
V roce 1993, tedy již před 24 lety, jsem se seznámila se svým partnerem. Je o 8,5 roku mladší než já, miluje Jesenicko, odkud pochází. Dávno je již tomu, kdy mě přivedl poprvé ke svému domku a řekl „tak jsme doma, mladá paní“.
Do té doby jsem bydlela v bytě, ale rodinný domek jsem si okamžitě oblíbila. A nastala dvacetiletá doba dojíždění z Ostravy na vesnici. Bylo mi tehdy 38 let, rozvedená se dvěma dospívajícími dětmi, 15 a 17 let, byla jsem plná elánu a chuti do nového života. Měli jsme s partnerem štěstí, protože si s mými dětmi padl hned do oka. Dodnes si spolu rozumí. Jeho milované děti byly ještě malé, 4 a 6 let. Přiznám se, že v té době, kdy mi děti již odrůstaly dětským střevíčkům, jsem měla již poněkud jiné představy o své budoucnosti. Cestování, kultura, turistika.
Jak se Ti sedělo na dvou židlích - ve městě a na vesnici?
V Ostravě jsem pracovala v jednom z prvních velkých marketů, práce to nebyla lehká – celé dny na nohou. Místo kýženého víkendového odpočinku v krásném prostředí jesenického venkova mě čekala starost o dvě malé děti. A také různé aktivity s nimi, někdy, co si budeme povídat, docela náročné. Dvacet let jsem takto pendlovala a před třemi lety jsem se konečně přestěhovala natrvalo.
Ale mému přestěhování předcházelo mé nejtěžší životní období.
A co svatba?
V roce 2004 jsme začátkem roku plánovali svatbu, která se měla konat v srpnu.
Osud Ti zamíchal karty, jaký přelom Tě čekal?
Místo radostného plánování a těšení jsem si v únoru toho roku nahmatala v levém prsu zatvrdlinu. Nebyla jsem dlouho na gynekologii, tak jsem spojila preventivní prohlídku s tím, že jsem bulku ukázala lékaři. Nikdy před tím mi žádný lékař prsa nevyšetřoval, a nebyla jsem na mamografu. Lékař mě okamžitě poslal na mamologii. Ten, kdo to nezažil, si jen stěží představí můj strach před vyšetřením. Mamograf neošidíte, ukázal nález. Byla jsem tak vystresovaná, že nebýt hodné sestřičky, která mě uklidňovala, že nemusí jít o zhoubný nádor, tak bych se asi zhroutila. Pak vyšetření pokračovalo biopsií. Pro mě byla ale nejhorší nejistota, když jsem nevěděla, jestli jde o rakovinu. Bála jsem se to slovo vyslovit. Chodila jsem dále do zaměstnání a řekla jsem o své nemoci všem kolegům a kolegyním v práci.
Histologie potvrdila rakovinu prsu. Bylo mi 49 let. A pak už to šlo ráz na ráz. Měla jsem dobrou práci, která mě bavila. Cítila jsem se zcela zdravá a přitom jsem byla na smrt nemocná.
Měla jsem štěstí na vynikající lékařku, která mě později i operovala. Když mi oznámila, že s největší pravděpodobností přijdu o prso a pak bude následovat delší léčba, tak se mi zhroutily všechny plány, včetně plánů svatebních. Dodnes si pamatuju, jak jsem se před ní v ordinaci rozplakala.
Nechtěla jsem přijít o prso. Doktorka se nade mnou slitovala, přehodnotila operaci, a odstranila mi jen nádor s částí prsu. Jak jsem byla ráda! Musela jsem jí ale slíbit, že kdyby to bylo zapotřebí, a histologie ukázala na nějaké riziko, půjdu znovu na operaci. Stalo se, nádor byl vícečetný. Ortel byl daný, další operace. Odmítla jsem to.
Pozvali mě na onkologii, sešlo se celé konzilium a lékaři mě seznámili s velkým rizikem, pokud na operaci nepůjdu. Bezútěšnou situaci jsme probírali s dětmi a partnerem, a rozhodla jsem se druhou operaci podstoupit. O prso jsem přišla. Byla jsem tak nešťastná. Nikdy jsem svá prsa nevystavovala příliš na odiv, ale teď jsem pociťovala velkou ztrátu ženství.
Má lékařka mi byla velkou oporou a od začátku mi navrhovala plastickou operaci.
Ale největší oporu jsem měla ve svých dětech a partnerovi, v rodině. Jsem za své uzdravení vděčná i svým kamarádům a kamarádkám, kolegům z práce, kteří mě často navštěvovali. Někdy to bylo u nás v ložnici, kde jsem trávila většinu času, jak v kabaretu. Smáli jsme se. Neprobírali jsme žádné chmurné věci. Měla jsem se jak královna. Nosili mi ovoce, dobrůtky, a dala jsem si s nimi i skleničku vína. Prošla jsem celkem v pohodě léčbou ozařováním, a pak nastala chemoterapie.
Strašně jsem se bála. Slyšela jsem o tom, jak je lidem špatně, jak trpí nevolností. Měla jsem velkou výhodu, že jsem na onkologii docházela ambulantně, protože jsem bydlela blízko nemocnice. Díky velmi dobré péči onkoložky jsem ani jednou nezvracela.
Po druhé chemoterapii jsme byli na chalupě, a já jsem si ve sprše při umývání vytahovala vlasy, které mi začaly padat. Byl to druhý nejhorší zážitek v mé nemoci. Pociťovala jsem velkou lítost. Nad sebou, nad svými dětmi, nad životem.
Zavolala jsem partnera do koupelny a s pláčem jsem mu ukázala chomáče vypadaných vlasů. Objal mě a řekl, že vlasy zase narostou. Nikdy jsem neměla dlouhé vlasy, ani velká prsa, ale ta ztráta obojího je pro ženu doslova tragédie. Nechala jsem se hned ostříhat dohola. Nosila jsem na hlavě barevné sportovní šátky. Měla jsem i pěknou paruku, ale ta mi nepřinášela pohodlí. Bylo v ní horko, a svědila mě z ní hlava. Nicméně paruka dnes s úspěchem slouží divadelnímu kroužku (smajlík).
Příšel pobyt ve Františkových Lázních, kde se mi moc líbilo, a pak jsem podstoupila plastickou operaci.
Kde jsi hledala potřebné informace o své nemoci?
V této době jsem navštěvovala webové stránky www.onko-amazonky.cz
Je to web, kde se scházejí ženy, se stejnou diagnózou – rakovina prsu. Chtěla jsem o své nemoci vědět co nejvíce. Zajímalo mě, jak vypadají prsa po plastické operaci. Dověděla jsem se tam spoustu užitečných informací. Sdružení existuje dodnes. Ženy jezdí společně na výlety, pořádají různé akce. Žádná z nás nemusí být se svou nemocí sama.
Nerezignovala jsi, co jsi se svým životem podnikla dál?
Po roce léčby jsem se už do práce nevrátila, dostala jsem důchod a začala jsem dálkově studovat na obchodní akademii, kde jsem si dodělala maturitu. Vždy jsem měla vztah ke starým lidem, k dětem a uvažovala jsem, jak bych mohla být co nejvíce užitečná. Začala jsem pak i studium na Palackého Univerzitě v Olomouci sociální práci – dobrovolnictví. Studium jsem sice nedokončila, ale dva roky školy mi dalo velmi mnoho.
Nemoc mi sice hodně vzala, ale ještě více dala. Vážím si daleko víc života. Snažím se dělat "dobré skutky" a jsem vděčná za to, že se můžu radovat se svou rodinou, s přáteli a kamarády.
Co tě nabíjí, koníčky, zájmy?
Hraju se seniory divadlo, chodím zpívat do malého pěveckého kroužku, mám hodně přátel. Navštěvuji Univerzitu a Akademii 3.věku.
Hada na prsou hřáti - dá se s tím žít naplno?
Po onkologické léčbě jsem už nikdy nenašla tolik síly a elánu, který jsem měla dříve. Přidaly se i různé nemoci, které mohou, ale nemusí být následky chemoterapie. Musela jsem spoustu aktivit přehodnotit, umět více odpočívat, a smířit se s tím, že nestíhám to, co dřív.
Se svým partnerem jsme se už nevzali, ale máme hezký vztah, a co je hlavní, scházejí se u nás rády všechny naše děti. Někdy si připadám, že vedu malý penzión, protože když se sejdou společně naše čtyři děti a jejich rodiny, je nás plný domek. Máme už pět krásných vnoučat.
Bydlí s námi taky náš dvanáctiletý pejsek a dvě kočky.
Jsem vděčná za každý den a děkuji Bohu za každou maličkost.
Moje nemoc byla pro mě velkou zkouškou. Když se mi něco nedaří, nebo se s něčím musím potýkat, vždy si říkám: „vždyť to jsou jen takové zkoušky“, a když je překonám, zase jsem šťastná na světě.
V Česku každý rok onemocní 6500 žen karcinomem prsu.
Je mnoho žen se stejnou diagnózou, každá se s touto situací pere jinak. Jedna o ní nemůže hovořit, jíná sdílí vše se svými blízkými i zcela cizími lidmi a dodává tak odvahu ostatním. Článek jsem napsala se svolením Olinky a já jí za toto svolení děkuji. A děkuji osudu, že jsem ji mohla poznat.
SOUTĚŽ AKČNÍ SENIOR - Znáte ve svém okolí ženu či muže v seniorském věku, kteří jsou něčím výjimeční? Kteří například mají za sebou nějaký mimořádný sportovní výkon, řídí ve vysokém věku firmu, pracují pro charitu, malují obrazy, hrají divadlo, vystudovali vysokou školu apod.? Představte tyto akční seniory našim čtenářům - napište o těchto lidech příběh nebo s nimi udělejte rozhovor a vyhrajte některou z cen! Více informací o soutěži najdete na tomto místě.
