Poprvé jsem navštívila divadlo Karlín asi před třiceti lety. Byl to podnikový zájezd, jeden z těch, které se v té době pořádaly v hojné míře. Pod rouškou kulturního vyžití, aby mohl být uhrazen z FKSP, se uspořádal zájezd do některého z pražských divadel. Ve skutečnosti však to byl zájezd tzv. nakupovací. Ihned po příjezdu na příslušné parkoviště jsme se rozprchli s nákupními taškami po pražských obchodech ve snaze zásobit se v té době nedostatkovým zbožím. Večer jsme se sešli v divadle, abychom - co se dá dělat - zhlédli také právě uváděnou operetu. Unaveni celodenním maratonem po obchodech jsme v polovičním útlumu zaregistrovali několik známých melodií, zbytek nějak přetrpěli, na závěr zdvořile zatleskali a po úprku do šaten se věnovali zaslouženému odpočinku v autobusu cestou domů.
Když letos moje neteř uspořádala komorní rodinné setkání v Praze s návštěvou muzikálu a noclehem v apartementu u Týnského chrámu, měla jsem možnost se po letech do Karlínského divadla podívat znovu.&nb sp;
Muzikál se jmenoval Čas růží. Přiznám se, že jsem na muzikály do té doby pohlížela spíše s despektem, ale ocenila jsem Moničinu snahu připravit nám příjemné dva dny v romantickém prostředí staré Prahy s kulturním zážitkem, a v duchu jsem si říkala, že ten muzikál nějak přetrpím, jako jsem tehdy přetrpěla tu operetu.
Interiér divadla se od mé poslední návštěvy značně zmodernizoval, technické parametry scény jsou už také na zcela jiné úrovni, zmodernizování ovšem postihlo i ceny občerstvení. Závan minulosti jsem pocítila při pohledu na frontu před WC. To i u nás v českolipském kulturáku máme tuto záležitost vyřešenou kulturněji. Ale co se dá dělat, pitný režim se dodržovat musí. Představa, že budu se sklenkou bílého v ruce konverzovat s přáteli o kvalitách probíhajícího představení, vzala zasvé. Spokojila jsem se s minerá lkou.
Nejslavnější hity Karla Gotta pospojované romantickým příběhem, a atraktivní prostředí pouti, to je muzikál Čas růží. Od začátku představení, kdy principálská dvojice za zpěvu písně „Přijela pouť " přivede účinkující na scénu a vytvoří pestré prostředí venkovské pouti, je představení svižné, nenechá diváky v klidu a z jeviště servíruje jednu Gottovu pecku za druhou. Uvědomuji si, jak náročné je muzikálové herectví. Zpívat naživo náročné party Gottových písní, tančit, hrát, to vyžaduje vedle přirozeného talentu mít také velmi dobrou fyzičku, na které musí muzikáloví zpěváci patrně velmi tvrdě pracovat. Slavné songy v novém aranžmá s novými interprety působí svěže, děj má spád, opravdu skvělá podívaná. Své mínění o muzikálovém herectví jsem si musela výrazně poopravit.
Obecenstvo se po počátečním ostychu pomalu rozehřívalo a každou další píseň doprovázelo potleskem, v druhé polovině představení už se i zpívalo spolu s interprety. Je známo, že pokud umělci cítí, že obecenstvo jde takzvaně s nimi, lépe se jim hraje a na výkonu je to znát. Měli jsme štěstí, že spolu s námi tvořili velkou část obecenstva cizinci. Už několikrát jsem se dozvěděla od lidí pobývajících často v zahraničí, že my Češi jsme ve srovnání s cizinci studení a odměření jak v osobním styku, tak i v prožívání různých událostí. Právě na této akci jsem měla možnost přesvědčit se o tom osobně. Zatímco část obecenstva, kterou tvořili hlavně cizinci, mladí lidé a ke které se přidala i naše malá skupinka, odměňovala potleskem každý pěvecký výkon a pomáhala sboru zpívat refrény, byla tu stále početná skupina obecenstva, která po celé představení seděla nehnutě v křeslech a na ty „živější“ pohlížela s výrazem“ no to snad nemyslíte vážně?“ Když ale i ve finále, kdy bylo všechno na jevišti v pohybu, ústřední představitel spolu se závěrečnými tóny finální písně vyplivl málem i mandle, setrvávali bez projevu jakékoliv emoce ve své pozici (póze?), ptala jsem se v duchu, proč sem ti lidé vlastně přišli. Možná od představení očekávali něco jiného, možná je jejich způsob prožívání jiný, niternější, možné jsou i jiné důvody. Při závěrečné děkovačce, kdy většina obecenstva tleskala ve stoje a vynutila si další a další přídavky, při té neopakovatelné atmosféře, kdy herci i obecenstvo cítí tu vzájemnou symbiózu povedeného představení, jse m zaregistrovala, jak někteří diváci utíkají do šatny, aby se vyhnuli frontám, a bylo mi z toho trochu smutno.
I když jsme dokázali zkulturnit prostředí, scénu, nad jevištěm běží text v angličtině, zůstává myšlení a chování některých z nás na úrovni těch „nakupovacích zájezdů“. Ale jsem optimistická, ono se to časem zlomí. Hezký pocit z povedeného představení mi zůstal a všem, kteří by si rádi připomněli tvorbu Karla Gotta v neobvyklém balení, je vřele doporučuji.
A přátelé - zapamatujte si jméno Filip Antonio ( je to ten kluk, který hraje syna Pavla Kříže v posledním díle Básníků ). O tomhle klukovi ještě uslyšíme – je mimořádně talentovaný.
Na závěr malé ukázky.
Podobnou atmosféru na jevišti, bohužel bez K. Gotta, jsem zažila i já