Cesta do Izraele začíná už na ruzyňském letišti, a pokud se rozhodnete využít služeb izraelské letecké společnosti, čeká vás před odbavením nepříjemný výslech, kterému nepomáhají nejasné odpovědi, vtipy nebo razítka z arabských zemí v pasu. Proti tomu je rozhovor s americkými imigračními úředníky přátelské klábosení. Na druhé straně, pokud poletíte českým přepravcem, nebude se vás nikdo na nic ptát. A po příletu do Izraele sice budete muset projít imigračním pohovorem, ale to již bude rychlá konverzace o tom, kde budete bydlet a kolik máte u sebe finančních prostředků.
Jeruzalém se vypíná na vápencových pahorcích a jeho nové čtvrti jsou dokonale začleněné do terénu a dávají prostor pro řadu administrativních budov. Ve městě se během půldruhého století sedmdesátkrát zvýšil počet obyvatel. Dnes žije ve velkém Jeruzalémě více než 700 000 obyvatel. Je nejposvátnějším městem pro tři monoteistická náboženství.
Izrael především dbá na svou bezpečnost. Jeho obyvatelé nastupují po dovršení 18 let povinně do vojenské služby. A to včetně žen, a poté je jako rezervisty čeká každoročně měsíční cvičení. Nejdřív vojna, potom vysoká škola. Mladí vojáci jsou na ulicích všudy přítomní. V autobuse, kterým jsem jela z Jeruzaléma na letiště v tel Avivu, bylo snad víc samopalů než kufrů. Vojáci určitě převažovali nad turisty.
Vojna prostě patří v Izraeli k životu jako povinná školní docházka. Potomci těch, kteří nějakým zázrakem přežili druhou světovou válku, jako by si dopravdy vážili toho, co mají. Jako by si uvědomovali, že o to mohou kdykoli přijít a že je jejich povinností svou zemi bránit. Pohled na mladé veselé lidi se samopaly se mi hluboce zaryl do paměti. Stejně jako rychlé akce od pohledu starších a zkušenějších vojáků a policistů.
Už v jednom ze svých článků jsem psala o kočičím údělu v Izraeli, a tak jsem se rozhodla, že se o tomto problému znovu zmíním. Přítomnost koček je všude, kam se podíváte. Jeruzalémské ulice jsou plné koček, jsou vyhublé, opelichané a je to skutečně velmi smutný pohled. Ve městě údajně žije 20-30 tisíc koček. Izraelské zákony nedovolují jejich kastraci, a tak se prostě nekontrolovatelně rozmnožují. Město vede osvětu, aby občané udržovali čistotu okolo popelnic, snaží se je očkovat proti vzteklině, a to je stále málo. Většina obyvatel města není těmto chlupatým šelmičkám nakloněna.
Ráda se procházím nejnovější jeruzalémskou čtvrtí Mamila. Začíná od Sionské brány a po obou stranách ulice je řada obchodů s tím nejluxusnějším zbožím. Asi jako u nás Pařížská ulice v Praze.
Již podruhé jsem navštívila Izraelské národní muzeum. Nachází se na pahorku v jeruzalémské čtvrti Givat Ram v sousedství vládního komplexu s Knesetem, Nejvyšším soudem a Hebrejskou universitou.. Hnací silou založení muzea, které patří mezi přední muzea umění a archeologie na světě, byl někdejší jeruzalémský starosta českého původu Tobby Kolek.
Při svých návštěvách v Jeruzalémě nikdy nezapomenu zajít do Památníku obětí a hrdinů holocaustu Jad Vašem. Leží na hoře Har Hazikaron. Základním posláním památníku je uchovat důstojnou památku na židovské oběti války a nacistické genocidy.
O Jeruzalému by se dalo ještě mnoho psát. Ale asi nejlepší je město navštívit a nasávat jeho atmosféru. I když jsem město navštívila několikrát, vždy objevím nové věci. Rozhlednu, kterou nedávno otevíral ministr kultury Hermann, jsem bohužel neviděla, ale tak snad příště.
A tak až Jeruzalém navštívíte, zajděte i do jeho nové části, kde najdete mnoho zajímavého. Nádherné parky či zábavní centrum, které bylo vybudováno ze starého nádraží. V objektu nádraží jsou umístěny malé obchůdky, hraje zde večer hudba. Když jsem koncem října v Jeruzalémě byla, dozrávaly v Izraeli pomeranče. Opatřené nápisem Jaffa se dodnes dováží i k nám. Jsou pojmenované po předměstí Tel Avivu. Jsou sladké a plné vitaminů. Mně vždy připomenou krásný Izrael. Proto jsem jako úvodní foto použila dozrávající pomeranče.
Shalom
