Ti dva kamarádi byli nerozluční a nepřehlédnutelní. Po celou dobu studia na železniční průmyslovce seděli spolu v lavici a chodili spolu jako dvojčata. Pat a Patachon. Malý Guma a velký Mandarin. Oba sbírali známky, oba se zajímali o světové události.
Ti dva blbouni si také vypůjčovali ve školní knihovně nezáživné knihy pro toho druhého. Vyžadováno bylo přečtení a sepsání krátkého obsahu podnětného tisku. Guma vypůjčil Mandarínovi knížku Hanýžka a Martínek. Mandarín kontroval Hyppodámií Jaroslava Vrchlického. Mandarín přečetl knihu pod lavicí v hodině politické ekonomie u profesora Hurdese. Zjistil, že je to docela dobré čtení, Guma se pak trápil s Vrchlického verši po několik večerních politických aktivů.
"Vedeš jedna nula – Mandaríne. Jdeme do druhého kola!“
Češtinář profesor Miroslav Vavrečka byl zároveň ústavním knihovníkem. Jakmile se ti dva dostavili do knihovny, zbystřil pozornost. Bylo mu divné, že pro jimi vybrané knihy musel většinou na žebřík. Odfoukával pak z nečtených svazků všudy přítomný prach. Student Guma vybral kamarádovi knihu Daleko od Moskvy od Vasilie Ažájeva. To proběhlo ještě v klidu. Jakmile ale Mandarin žádal o sborník Kolchozní častušky a veselé agitky, kantor vypěnil. Zařval: "Ven, z mé práce si nikdo legraci dělat nebude!“
Potkali se pak ještě na vojně. Mandarin sloužil jako výpravčí v Praze Vršovicích. Guma dosluhoval jako návěstník u nákladních vlaků. Byl už mazákem, protože Mandarin šel na vojnu o rok později. Guma často někdy z vlaku vystoupil a ponechal soupravu svému osudu. Byl na konci vlaku vlastně zbytečný.
"Ti volové lampasáci vůbec nevědí, co je to návěstník!“ vysvětloval vždy svůj přestupek.
Spolu pak vymetali hospody z Vršovic do centra Prahy. Abstinent Mandarin působil jako doprovod a často jako nosič a milosrdný samaritán. Guma často zapíral piva a proslavil se větami:
"Pane vrchní vodu, né žádnou sódovku, vodu. A jestli by nešel zesílit ten rozhlas po drátě!“
Abiturientský sraz v Lužicích skončil před půlnocí. Kamarádi se rozjíždějí všemi směry. Ve vlaku Břeclav – Přerov najednou rozrazí dveře vlakového kupé Olšaník z béčka. Máme v kupé Gumu, domnívám se, že Jihlava je na opačné straně Republiky!“
Mandarín přenáší mrtvolu v Moravském Písku na rameni do přistaveného motoráčku. Totéž činí v Bzenci. Pojedou na Brno. Mandarín cestou vystoupí, Guma musí ale do Jihlavy! Pohovor s průvodčí. Je to kolega výpravčí. Nemá žádné doklady, ani peníze. Je v jiném čase i prostoru. Tady máte stovku, doručte jej do jeho stanice.
Ve stanici Podboří opouští Mandarin svého kamaráda. Náhodou nastupuje do vlaku manželka. Mandarin ji kamaráda rychle představuje. Poklepe mrtvole na rameno. Ta zachrčí, říhne a převalí se na bok. Žena jen znechuceně praví:
"To máš teda pěkné kamarády!“
Doklady se našly na zemi v hostinci. Po čase poslal Guma stovku. Ve zprávě pro adresáta bylo napsáno. Ožer se také jednou Mandaríne. Rád ti posloužím.
Důchod zaklepal na dveře. A tu si Mandarin vzpomněl na starého kamaráda. Režijní průkaz, moře volného času, tak co. Telefonicky se objednal a jednoho podzimního dopoledne vystoupil na malém nádraží. Objali se ti dva pardi, i slzička ukápla.
"Tak mne proveď tím tvým městem. Máte tady přece nějakou pamětihodnost,“ začíná Mandarin.
"Je zima, začneme prohlídku města nějakou štamprlí.“
Tomuto argumentu nelze odporovat. Štamprlí je několik, na jedné straně nepoměrně více. Pořád je o čem povídat.
"Víš, že zemřel Lupin?“
Vzpomínají na kamaráda, hřmotného chasníka z Pitína. Kuřeti by neublížil, loupežnickým vzezřením však připomínal strašlivého lesů pána. Malý Guma snil, že bude maháradžou v provincii Hajdarábád. Mandarín měl být velkovezírem a Lupin osobním strážcem jménem Ben Lupin Hamit!
"Představ si, že už třetina třídy je na pravdě boží. Před rokem zemřel v Přerově Franta Mikšaník. Já se Šuldou Hiršem jsem byl na pohřbu. Čekali jsme, že se celá třída sejde pak v hospodě, ale byli jsme tam jenom sami dva! Nepřišli ani kluci z Přerova!“ oznamuje Mandarín.
"A co pořád děláš Gumo?“ zajímá se kamarád."
"Pašuju cigarety a šnaps z bezcelní zóny v Hevlíně! Vždycky v pondělí, ve středu a v pátek sednu na vlak. V bezcelní zóně koupím karton cigaret a flašku tvrdého alkoholu. Tady v hospodách mám klienty. Kdybys kouřil, dal bych ti krabičku nekolkovaných cigaret Windson. Jednou jsem si vzal litr a půl. Celník mne načapal. Prý musím ten půllitr vrátit, nebo zaplatit clo. Smlouvám, ale ten chlap je pevný, jako zdravé jádro strany. Dívám se kolem. Vysoké stromy jsou obsazeny vyčuránky s dalekohledy. Pozorují, kam odkládají načapaní pašeráci nepropuštěné flašky. Pak slezou a seberou je. To vám nedaruju, křičím k osamělým stromům. Pak se obrátím k tomu celníkovi. Ty seš Dub!“
A milý Guma? Přesně jako Josef Švejk, načapaný poručíkem Dubem, vypil před zkoprnělým celníkem půl litru koňaku na ex! Hanlivým gestem počastoval stromy v pozadí a překulil se na tu správnou stranu státní hranice.
Prohlídka historických částí města na Vysočině pokračovala ještě v pěti hospodách. Po deseti pivech a několika štamprlích kamaráda Gumy a dvou pivech a dvou štamprlích hosta, objednávají si kamarádi chutný guláš.
"A co děláš ty, Mandaríne?“
"Ale, flákám se jako ostraha v prodejně s drahými parfémy.“
"A co za to máš?“ táže se kamarád.
"Tak pět tisíc čistého. Mám pěkný důchod a to je příjemné přilepšení.“
"No ale co máš ty za to pašování?“
"Osmdesát korun! Ty ale stačím utratit cestou, takže je to šul nul!“
"To je přece naprosto ekonomicky nezajímavé. Celý den za osmdesát korun?“
A tu se kamarád Guma záhadně usměje.
"Moje žena Božena mne považuje za velkého pašeráka. Neví, že si od ní jezdím třikrát týdně odpočinout. Má to ale háček. Úspěšný pašerák přece nepotřebuje kapesné! Jsem ženat třicet osm let. Celá ta doba společného soužití s jednou ženou je polehčující okolnost pro jakýkoliv trestný čin. Za to pašování mám pár korun, žena mi na to konto dává jen minimální kapesné. Nemohl bys za mne, Mandaríne zatáhnout ten vepřový guláš?“
