Pětasedmdesátiletá Jana má špatné svědomí. Velmi často teď vzpomíná na chvíle, kdy svému muži říkala nehezká slova. Byl o deset let starší, ke konci života trpěl mnoha zdravotními problémy, což mělo za následek, že se stal protivný a mrzutý. Stávalo se, že v noci nestačil dojít na toaletu, Jana ráno často dávala do pračky znečištěné ložní povlečení. A neudržela se: „Proč zrovna já takhle dopadla? Mám to zapotřebí? Jsi opravdu nemožný.“
Její muž jí to vracel: „Ty jdeš ke kadeřníkovi? To už máš zbytečný, ne? To už ti nepomůže, ha ha.“ Jejich poměrně hezký, klidný vztah ke konci života prostupovaly věty plné jedu, opovržení.
„Pramenilo to z bezmoci nás obou. On byl naštvaný, že už není tím silným dominantním mužem, já byla naštvaná, že s ním mám spoustu starostí. Přitom vím, že jsme se pořád měli rádi, jen jsme si to neuměli dát najevo. Jak ráda, bych mu teď, když už tady není, řekla něco hezkého,“ uzavírá Jana.
Smutný příběh? Ano. Ale není výjimečný. Za zdmi našich bytů zní často urážlivé věty plné nenávisti. Americký psychlog John Gottman tvrdí, že pokud muž partnerce dlouhodobě projevuje opovržení, žena je pak náchylnější k zdravotním potížím, od opakujících se nachlazení až po plísňové infekce či záněty močového měchýře či poruchy trávení. Mnohdy se to týká zejména lidí vyššího věku, kteří spolu žijí dlouho a nevyrůstali v době, kdy rozvod byl běžnou věcí jako nyní. Zatímco nyní se partneři často rozcházejí kvůli banalitě, mnohé starší páry žijí v modelu, že je třeba spolu vydržet za každou cenu. Ale protože ve vztahu nejsou spokojeni, nespokojenost si kompenzují právě nehezkým chováním vůči sobě.
„Znám případy, kdy to starší ženy dávají svým partnerům takzvaně pořádně sežrat,“ říká psychiatrička Tamara Tošnerová. „Často jde o případy, kdy muži byli celý život dominantní. Když pak ve vysokém věku ztratí sílu a onemocní, ženy přebírají vůdčí roli a za takzvané příkoří se partnerovi mstí. Jsou to velmi smutné příběhy, ale není jich málo,“ podotýká.
„Stává se, že lidé se k partnerovi chovají hůře než k cizím lidem. To je problém. K člověku, se kterým žijeme, bychom se ale vždy měli chovat lépe než k těm cizím,“ říká psycholog Jeroným Klimeš.
Pětašedesátiletý Ivan dostává od svých kamarádů často pochvalné komentáře týkající se jeho ženy. Je totiž půvabná, má dobrou práci, vydělává dost peněz, přitom má perfektně fungující domácnost a ve společnosti je s ní skvělá zábava. Zkrátka, je to šedesátnice, za kterou se kdejaký muž ohlédne. „Ty se máš,“ slyší Ivan často. Realita v jejich pěkném domě je však úplně jiná. „Žena se velmi změnila ve věku kolem čtyřicítky. Dříve byla doma s dětmi, já vydělával a v podstatě jsem rozhodoval, co koupíme, kam pojedeme na dovolenou a tak. Po čtyřiceti začala podnikat, nosí domu více peněz než já, převzala rozhodování. A dává mi najevo, že nyní, krátce před tím, než půjdu do penze, jsem pro ni v podstatě přítěží. Běžně mi říká, že jsem nemožný, k ničemu. Dělá takové opovržlivé výrazy. Ráno se vzbudí, podívám se na mě a řekne ach. To znamená, že má špatnou náladu, jen co se na mě podívala. A co mám dělat, než to snášet? To se máme před důchodem rozvést? Prodat dům? Dělit majetek? Na to už je pozdě,“ vypráví Ivan.
Přestože se objevuje čím dál více případů, kdy se lidé odhodlají k rozvodu ve vyšším věku, dnešní šedesátníci a starší jsou generace, pro kterou rozvody běžné nebyly. „Za komunistů, když se lidé rozvedli, nemohli se mnohdy od sebe odstěhovat, protože nedostali dekret na byt. Takže mnohdy spolu ještě patnáct let stejně žili v jednom bytě. Dnes se lidé rozhádají a do týdne je jeden z nich v jiném bytě. Dnes jsou k rozvodům lepší podmínky,“ připomíná psycholog Jeroným Klimeš a dodává: „Platí, že čím je bohatší společnost, tím těžší je udržet vztah. Lidé nyní trpí ne kvůli hladu, ale kvůli tomu, že nejsou schopni mít svůj život, svou identitu, což se promítá do drolících se partnerských vztahů. Ale dříve bylo běžné brát vztah tak, že se zkrátka nějaká ta těžká období v něm musí takzvaně přežít, vydržet.“
Pro mnohé lidi je právě vypuštění nějakého zlého slova, urážky či opovržlivé věty cestou, jak ventilovat svou nespokojenost, zlost, bezmoc. Zkrátka, jak přežít špatnou fázi ve vztahu. Když se jedná o nárazovou krátkodobou záležitost, dá se to přežít, ba i pochopit. Horší je, když zlé věty zamoří partnerství trvale. A úplně nejhorší je, když se v něm usadí a rozlezou.
Tak na závěr situace z jedné pražské rodiny. Popsala nám ji pětadvacetiletá Barbora. „Byla jsem týden u babičky a dědy na chatě. Byl to šok. Babička dědu peskuje jako malé dítě. Když odložil koš s odpadky u branky, řekla mu, že neustále jen vytváří bordel. Když mu ukápla na stůl ze lžíce polévka, zařvala, že už toho má dost, že si má vzít bryndák. Děda jí jednou večer řekl, že je stará kráva. Ano takhle se k sobě chovají moji prarodiče, o kterých jsem si myslela, že jsou příkladem toho, že manželství může vydržet desítky let. Bylo to pro mě strašné zjištění a pořád myslím na to, jak takto mohou žít.“
Psychologové mají jednu radu. Až se nám někdy budou na jazyk drát nějaká zlá slovíčka nebo urážky, máme si představit, že místo partnera či partnerky, kterým je chceme říct, stojí někdo cizí. Paní z obchodu, bývalý šéf, kolegyně, náš lékař… Zkrátka cizí člověk. Dovolili bychom si mu říct něco takového, i kdyby nás naštval? Není to tak, že si k blízkému člověku dovolujeme víc? Prý je dost velká pravděpodobnost, že se zarazíme, a hnusné slovo nevyřkneme. Když to tak udělá každý z nás, bude dobře.
