Mária Matejčíková - chtěla pomoct, skončila ve vězení
FOTO: archiv Márie Matejčíkové

Mária Matejčíková - chtěla pomoct, skončila ve vězení

28. 10. 2017

Zkuste si to představit. Na dveře vám zaklepe kněz, rodinný přítel, který vás pomáhal léčit, když jste byla malá. Potřebuje ukrýt, je v nebezpečí. Pomůžete? Přirozeně ano? Márii a její rodině to změnilo život. Bylo to totiž v padesátých letech. Teď je její příběh v centru pozornosti, dostane totiž letošní Cenu Paměti národa.

To ocenění každoročně uděluje společnost Post Bellum lidem, kteří obstáli v nějaké obtížné životní situaci. Kterým dějinné události zamotaly život, ale oni neselhali a zůstali lidmi. Mária je jednou ze čtyřech letošních oceněných.

Bylo jí dvacet, když Slovensko v roce 1951 žilo případem, kdy se asi dvacetičlenná skupina katolických kněží, řeholníků a studentů teologie pokusila přejít přes řeku do Rakouska. Věděli, že jsou v hledáčku estébáků, že skončí ve vězení stejně, jako už tam byla řada jejich kolegů. Komunisté  byli v té době na vrcholu moci a všichni, kdo měli něco společného s církvemi, byli na seznamu jejich nepřátel. Jenže tato partička katolíků si vybrala špatný den, špatné místo. Řeka byla rozbouřená, nedala se přebrodit. Uprchlíci se museli vrátit. Přímo do rukou hlídek pohraniční stráže. Následoval soud za vlastizradu a špionáž, za což se v padesátých letech běžně udělovaly rozsudky smrti. A v soukolí toho všeho se ocitla dvacetiletá Mária z Bratislavy, tehdy ještě jménem Luptáková, obyčejná holka, která po maturitě pracovala jako úřednice. Její matka Margita se znala s knězem Štefanem Koštialem. Ten jí pomáhal s léčením dcery Márie, když byla malá, rodina se mu cítila být zavázána, byl pro ně přítelem i autoritou. A tak, když v roce 1951 zaklepal u dveří Luptákových, že potřebuje úkryt, brali to jako samozřejmost.

„Důstojný pán se u nás zdržoval od ledna do začátku dubna 1951,“ vzpomíná Mária. Pak odešel. Když začala aféra se zatčenými kněžími, kteří se pokusili emigrovat, pro Máriinu matku přišla Státní bezpečnost. Rok ji držela ve vazbě. Mária o ní neměla žádné informace, snažila se hledat pomoc u známého advokáta. Ten jí řekl, že tím, že je její maminka zatčená, je už vlastně i odsouzená. Mária se nevzdávala, dokonce nechala práce úřednice a přihlásila se na tehdejší výzvu, aby všichni úředníci šli do výroby. Myslela si, že tímto gestem komunisty uchlácholí a matce pomůže. Netušila, že už nepomůže nic.  

Pět dní je pět let  
V únoru roku 1952 se konal proces s katolickými kněžími, obžalována v něm byla i Máriina matka a Štefan Koštial. Ten však před ním skončil v nemocnici, protože ho estébáci při výsleších krutě mučili. A protože ho ošetřovaly řeholnice a v nemocnici se setkal s mužem, který mu chtěl pomoci, podařilo se zorganizovat jeho útěk. Měl se setkat na určeném místě v Bratislavě s určitými lidmi, jenže ti tam nebyli. Ve strachu a beznaději z toho, že nemá kam jít, si vzpomněl na jediné známé bezpečné místo, na byt Luptákových. Otevřela mu Mária. Pomohla mu dostat se na místo, kde bydleli lidé, se kterými se měl setkat. On sám se totiž v Bratislavě nevyznal, nepocházel z ní. „

Tak jsem se oblékla a odvedla ho tam,“ vzpomíná. „Měsíc potom za mnou přišli do bytu dva muži. Oba byli oblečení v kožených kabátech a řekli, že se mnou potřebují mluvit půl hodiny. Když mě odváděli z bytu rodičů, já jsem otci oznámila, že budu pryč pět let. Otce i mě z té představy zamrazilo, ale, bohužel, byla ta pravda,“ říká. Pan Lupták zůstal sám s druhou dcerou, Mária skončila ve vězení stejně jako její máma. Nejdříve prožila týdny v úzké cele. Dostala špinavé, páchnoucí hadry. Následovalo šest týdnů na samotce. Zřejmě za to, že vyšetřovatelům neřekla nic zajímavého. Jenže neměla co, vždyť nic nevěděla. Jen pomohla knězi, který nevěděl, kam má jít. Nejhorší to bylo, když ji strčili do místnosti, jejíž stěny byly potřísněné krví. A z vedlejší slyšela výkřiky, sténání, rány. Pak se ocitla před soudem jako členka organizované skupiny. Seděla mezi lidmi, které ale neznala.

„Soudce se mě ptal, zda se cítím být vinna. Řekla jsem, že ne, že jsem nic nespáchala. A on na to řekl, že je sice pravda, že jsem nic nespáchala, ale byly k tomu předpoklady,“ popisuje. Dostala pět let vězení. Ani se neodvolala. „Řekla jsem si, že to vydržím. Co je pět let proti životu?“ podotýká. V Rimavské Sobotě se setkala ve vězení s maminkou. Pak následoval pobyt v dalších věznicích. První návštěva jí byla povolena až v roce 1954. Když si odseděla polovinu trestu, byla podmíněně propuštěná. Dodnes si přesně vzpomíná na cestu domů vlakem a pak na dojemné setkání s otcem a sestrou. Jako bývalá vězenkyně měla problém najít si práci, nakonec střídala dělnické profese.  

Naděje do budoucna  
V roce 1961 se seznámila s Alexandrem Matejčíkem. Měli si co říct. I on prožil útlak ze strany komunistů a odseděl si dvanáct let ve vězení. Tolik se oba radovali, když došlo v roce 1968 k uvolnění politických poměrů ve společnosti. Okamžitě se pokusili v Bánské Bystrici založil Klub angažovaných nestraníků. Jenže pak přišla sovětská okupace, rozčarování a další roky života s pocitem, že komunisté zase zvítězili. Mária se však dočkala roku 1989 a byl to pro ni další impuls do života.

Výrazně se angažovala v rehabilitacích politických vězňů a nespravedlivě stíhaných osob. Když dostává otázky, zda nikdy nelitovala svých životních postojů, jako by je nechápala. Vždyť nedělala nic významného, neobvyklého. Prostě pomohla člověk v nouzi. A že měla smůlu, že prožila mládí v době, kdy taková věc mohla být záminkou k odsouzení nevinného? Ano, to byla smůla. Ale hlavní pro ni je, že se dožila toho, že ta doba je pryč. Máriin příběh a příběhy dalších statečných lidí můžeme vidět v pátek 17. listopadu od dvaceti hodin večer v přímém přenosu na ČT 2, která vysílá udělování letošních Cen Paměti národa v Národním divadle. Přímý přenos vysílá také Český rozhlas Plus.

Její příběh je součástí databáze Paměť národa, která zahrnuje už přes sedm tisíc pozoruhodných příběhů lidí, kterým životy zamotaly dějinné události. Jsou mezi lidé z Česka, Slovenska i řady dalších zemí, lidé označovaní za hrdiny, ale i ti, kteří ve zlomových okamžicích sami sebe zklamali, například podepsali spolupráci se Státní bezpečností. Všichni však mají jedno společné: Nebáli  se svůj příběh vyprávět, protože vědí, že každé osobní svědectví je důležitou součástí dějin.

 

 

 

osobnosti
Hodnocení:
(5 b. / 9 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?