WC story
Foto: autorka

WC story

30. 10. 2017

Sobotní odpoledne, o kterém chci psát, bych si zřejmě nepamatovala, snad s výjimkou toho, že odpoledne bylo povolební a napjaté v kontextu s čekáním na odpověď, zda můj hlas nebyl marný (prozrazuji, že nebyl). Nutno dodat, že jsem toho času měla přítele daleko v teplých krajinách a byla jsem dočasně přesídlená do mé panelákové garsonky, neboť v příměstském domečku mého přítele, který převážně společně sdílíme, nedokáži sama vegetovat. Alespoň, když můj drahý odlétal, hrdinně jsem nabídla, že budu jezdit zalévat kytky, kontrolovat příchozí poštu a případně svou návštěvu využiji pro krátký venkovský odpočinek.

Nu, a právě v toto sobotní odpoledne, po diskutabilních volbách, koukala jsem z panelákového okna na rozcuchané duny z listí, které byly pasivně přilíplé na rozfoukaných loužích sídlištního chodníku. Pocitově bylo velmi příjemně, táhlo mne to ven. Rozhodla jsem se tedy odjet na přítelův domek. „Zaliji kytky“, říkala jsem si, „pohrabu spadané listí pod ořešáky“, řetězila jsem dál odůvodňování úmyslu udělat si výlet. Představu laděnou do podzimních barev a dřevitých vůní jsem ukončila s nápadem, že bohulibou práci na zahradě zakončím kafíčkem a s podvečerem odejdu zpět do města. Jsem totiž strašpytel, s noční tmou se v domě bojím, z každého vrznutí jsem vyděšená a zpoza rohů očekávám krvelačného vrahouna.

Po příjezdu na vesnici jsem vyprázdnila poštovní schránku. Letáky se sliby politiků jsem vyslala rovnou do „karbidže“ (tak říkám popelnici), řádné listovní zásilky uspořádala na pracovní stůl v kanceláři. Nacvičeným okruhem jsem s láskou pozalévala kytičky na obou poschodích. Chvátala jsem, abych si užila ještě hrabání napadaného šustivého listí, které na zeleném trávníku vykouzlilo jantarovou batiku. Popadla jsem rukavice, šálku, užuž jsem vklouzala do gumovek, když mne v úniku do zahrady zastavil můj vnitřní hlas. „Val se ještě vyčůrat, ať se nemusíš vracet!“ sekýroval mne, podobně, jak mi to říkávala moje milovaná maminka, když jsme někam společně odcházely.

A tady to začalo. Při splachování jsem si všimla divného odlesku na dlažbě u nerezového příručního koše. Skloním se blíž, ještě blíž (oči mne stále více zrazují), raději jsem si sáhla. Bylo to mokré. „Co to je?“, pátrala jsem, „vždyť v těchto místech je vždy dosucha vytřeno!“ „No, snad jsem nenačůrala vedle?“, zapochybovala jsem. Chvíli jsem po kolenou oblézala okolo záchodové mísy a bedlivě hledala zdroj vzniklé louže. Zaposlouchala jsem se i do ticha poté, jakmile se naplnila nádržka ke splachování. Kap, kap, kap.

Rozprostřela jsem okolo mísy noviny. Zvlhčené místo na nich mi napovědělo, kudy kape. Kapky se rafinovaně, jako po tobogánu, vozily po hadici, která trčela prostřednictvím nějakého „džubáku“ ze zdi a končila ukotvená ventilem ve splachovací nádržce. Do míst, kde kapala (po zjištění) voda, dala jsem obdélníkovou dózu a vodu zachytávala. Naivně jsem si myslela, že kapat přestane. Nepřestalo. Znovu jsem spláchla. Chvíli se nic nedělo. Pak se ovšem kapky zbláznily, asi vytvářely vodní diskusní spolky a skupinově po hadici sjížděly do dózy. Napadlo mne, že bude potřeba větší nádobu k zachytávání unikající vody. Běžela jsem ji hledat, ale …vytrhla mne z hledání nečekaná rána a následné zvuky, tolik podobné valící se vodě z okapů při průtrži mračen, nikoliv však do kanálů, ale do koupelny.

Vyjeveně jsem se vrátila zjistit, co se stalo. Omdlíti jsem nemohla, neboť jsem bez varování obdržela do všech směrů stříkající vodou nemilosrdného facana. Začala jsem pobíhat po koupelně jako trdlo, kluzko mé splašené pohyby formovalo do podivných křečí. Vůbec jsem nebyla schopná racionálně uvažovat.Strhla jsem ručníky a snažila se zaslepit odchlíplý ventil u nádržky, ale během několika vteřin voda protékala a stoupala na podlaze. „Alespoň jsem eliminovala rozptyl střiku!“, pochválila jsem se v duchu, avšak na zoufalé bezmocnosti mi to neubralo. Propadala jsem neřízené hysterii, volala maminku, tatínka, přítele i Dafinku (8 let zemřelého yorka). Když se mé nejapné pobíhání v zatopené koupelně změnilo na čvachtání v brouzdališti, vyběhla jsem z domu, dveře nechala dokořán a utíkala zmáčená, bez bot (na obouvání nebyl čas) na ulici a jejím středem si to mířila k sousedům.

Crčelo ze mne jako z vodníka, koktala jsem nesmysly, nekoordinovaně máchajíc rukama jsem poskakovala v mokrých ponožkách urousaných uličním štěrkem a byla asi zelená jako sedma.

Sousedka pochopila, že ze mne nic nedostane. S její osobitou kuráží mne pobídla a běžely jsme zpět do topícího se domu. Na místě mne klidnila, když viděla, že jde jen o vodu (čekala prý dle mého výrazu někoho podřezaného). „Kde je přívod vody?“, ptala se mne. Zauvažovala jsem a odvětila: „Ve sklepě, ale ten je zamčený, nedostaneme se tam, klíče má Stanik a ten je v Egyptě!“ a pustila jsem slzy úměrně mému zoufalství. Duchapřítomná sousedka tedy utíkala pro manžela, který někde opodál opravoval motorku. Ihned přiběhl. Klidným pohledem naskenoval prostor a vyhodnotil situaci. S klidem přikročil k „džubákovi“ na stěně u záchodu. Pak se rozhostilo ticho. Krásné hluboké ticho.

 „Až si to dáš tady do pořádku, přijď na panáka.“, spěchal soused za svou motorkou. „…vodu nepouštěj, až budeš mít vše v suchu, najdeme řešení, co dál“, ještě dodal. A nebylo ho.

Oněmělá, celá promokralá, s rozmazanýma očima po pláči, jsem se sesunula na sesličku a pomalu se vzpamatovávala. Jakmile jsem vše trochu prodýchala, pustila jsem se do vytírání nashromážděné vody pomalu prosakující do sklepa. Hlavou mi třeštila repeteticky slova: „Potopa je zažehnána - potopa je zažehnána - potopa je zažehnána ...“

A jak to bylo dál? Všechno se do příštího dne vyřešilo. Moje úžasné děti mi na dálku po telefonu držely vyrovnanou hladinu duchapřítomnosti a dodávaly víru a podporu, neboť o mém kamarádství s nářadím a trubkami vědí své. Přítel obratem zareagoval na SMS a navedl mne do sklepa (náhradní klíče se nakonec našly), kde jsem přes svůj nepřekonatelný strach z přítomnosti potkanů uzavřela centrální přívod vody.

Uf, uf! To vám byla sobota. Na ni jen tak nezapomenu. Její příběh mne zocelil a pasoval do vyšší kategorie v oblasti praktičnosti. Dalo by se říci, že od této soboty už nejsem jen krystalicky „paneláková“.

 

Můj příběh
Hodnocení:
(5 b. / 11 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 51. týden

Advent a vánoční zvyky v Česku i ve světě. To bude tématem vědomostního kvízu tohoto týdne.