Dnešní povídání na chatu o tom jak, kdo a kdy pouštěl draka, mně připomnělo moji dávnou příhodu s drakem.
Byl podzim roku 1949. Přesně vhodná doba na to, aby se dal pouštět drak. Uprosil jsem tatínka, aby mně udělal draka. Byl pěkný, s dlouhým, barevným ocasem. Obličej měl namalovaný „ vodovkama “. Když jsme ho s tatínkem dokončili, byl už večer, a tak ten den to už nešlo. Těšil jsem se na další den. Odpoledne, druhý den, se brácha nabídnul, že mi s pouštěním draka pomůže. Souhlasil jsem. Byl o devět roků starší. Vyšli jsme na palouk za barákem, směrem ke správkárně, kde byl docela plac, ale vítr tam moc nefoukal! Měli jsme jít asi až na pole. Chtěli jsme tatínkovi, který nás pozoroval oknem z pokojíčka, ukázat, jak draka krásně postavil a jak lítá. Já držel šňůru a brácha běhal s drakem a vyhazoval ho do vzduchu, ale ten ne a ne vzlétnout!!! Nevím, kdo z nás dělal větší chybu. Měl jsem asi taky pořádně tahat za provaz, ale já to asi neuměl. Když už to trvalo asi půl hodiny a ani rady otce, který občas otevřel okno a radil, co máme dělat, nepomáhaly, začali jsme se sami sobě smát, až jsme se prohýbali. To otce asi rozčílilo. Otevřel okno naposled a zakřičel na nás: “Jste oba pablbi “! A okno zase zavřel! Jo, asi jo. V tom okamžiku však pod okny procházel manželský pár, který viděl, jak se otevřelo okno, v něm se objevil člověk jim neznámý a zařval na ně, tak to totiž vypadalo, onu větu o pablbech a rychle se schoval! Větu, která patřila nám, si vztáhli asi tito manželé na sebe. Věřím, že dodnes neví, proč jim ten člověk nadával! Tak skončilo naše pouštění draka!
