Řídící Vladimír Brázda byl člověk osvětový. Vesnický kantor, oběť humanistické blbosti. Neměl technologického vzdělání, zato však znal každého brouka a povídal si s kytičkami. Ovládal též plynně německý jazyk a jako každý prvorepublikový kantor hrál na několik hudebních nástrojů.
Třídní materiál nevalný. Jeho otec byl nejbohatší sedlák v sousední vesnici. Vladimír byl jedním ze dvou synů. Podle tradice jej rodiče nechali vystudovat a bratr Josef zdědil grunt. A tak se Vladimír stal kantorem a strýc Josef kulakem. To, že se nakonec Josef stal předsedou družstva prokázalo jeho hospodářské kvality.
Řídící odešel do důchodu a musel vyklidit učitelský byt. V předstihu zakoupil stavebnicovou dřevěnou panelovou chatu u firmy Drevina Žilina. Budoucí majitel nechal postavit kamenný sokl. Nastal den D. Stavebnice se objevila ve velkém zakrytém vagonu na místním nádraží. S panelovým srubem se ohlásil i majstěrko. Odborník z příslušného závodu jako by z oka vypadl herci Jozefu Krónerovi. Jakmile ale celá stavebnice spočinula u soklového podstavce, nastal malér. Inventůra. Chybí nosný panel! Pět pětimetrových, do sebe zaroubených trámů nikde. Na prostranství leží rozložená chata. Smontovat nelze. Majstěrko zareagoval po svém:,,Nima panela, nima šturma! Ako tuná panel něbudě do pozajtrajška, iděm domou!“ Jasná zpráva. Majstěrko podepisuje reklamační protokol. Je ochoten zůstat, jestli se chybějící část stavebnice objeví na staveništi. Stává se tak hostem pana řídícího. Objevuje se řešení. Výpravčí Fanouš Rendl se před třemi léty stal zetěm pana řídícího. Oženil se z jeho nejstarší dcerou Janou. Rozhodnutí. Fanouš přiveze panel vlakem ze Žiliny!
V Žilině šlo všechno jako na drátku. Výrobce uznal chybu. S omluvou vyprovodil reklamanta ze závodu a jeřábem k němu přisunul chybějící stavebnicový díl. A tak za plotem sedí bezradný člověk. Musí zajistit nějaký odvoz. Bude stopovat s pětimetrovým a přes metrák těžkým zavazadlem. Bude z něj stopař panelový!
V životě stopoval jen dvakrát. Jako hezkému vojákovi mu zastavil příslušník sexuální menšiny. Cesta pak trvala jen několik metrů. No a jednou vzal stopaře známý. Třetí stopování bude o to těžší, že stopař nebude sám. Bude jej doprovázet dřevěný spolucestující. Stopovat tedy musí nákladní automobil.
Zastavuje kamion. Posádka ochotně bere stopaře do teplé kabiny. Nakládá také panel na prázdnou korbu. Celá záležitost má jen jednu chybu. Hoši jedou do Opavy! No a co, všechny cesty vedou do Říma. Logicky pojedou přes Ostravu, vyloží stopaře i s panelem na nádraží a pak už půjde všechno jako na drátku. Touto myšlenkou ukolébán, usíná Fanouš na polním lůžku za oběma šoféry. Píše se listopad 1969.
Najednou kamion stojí. ,,Tak jdeme mladej, dáme si něco na zub,“ oznamuje ten silnější. V restauraci je teplo, kolem se šíří příjemná pohoda. Všichni tři bohatě poobědvají. Útratu platí pochopitelně stopař. Z vděčnosti zaplatí závozníkovi několik piv a šoférovi cigarety.
Zastávek je ještě několik. Cesta ze Žiliny do Ostravy trvá celý den. Až za soumraku jsou oba stopaři, Fanouš i panel, vyloženi u nádraží Ostrava Poruba.
Setmělo se. Fanouše bolí hlava jako střep. Panel stojí opřen o zeď nádražní budovy. Před nádražím osiřelo dítě s pětimetrovým panelem. Poslat zásilku vlakem je nemožné. Do drážní budovy je daleko. Jeden člověk nemá nárok s panelem vůbec pohnout. Fanouš opět stopuje.
Zastavil prázdný Barkas. Šofér při stopařově výkladu pokyvuje hlavou. Fanouš dává nabídku. Naložíte auto a zavezete panel do Vyškova. Auto je podnikové, šofér váhá. Nabídce pět stovek na ruku však neodolá. Musí ještě zatelefonovat manželce.
Manželka souhlasí, šofér však bude celou cestu riskovat. V roce 1969 se soukromé podnikání ještě nenosí. Pět stovek je dost velká částka. V dnešní době ji lze klidně násobit deseti. Je to ale vynucený tah, panel musí být ráno na stavbě.
Radost z dohody kazí smutný fakt. Do Barkasu se pět metrů dlouhý panel prostě nevejde!
Vše vyřeší pětistovkou motivovaný řidič. Barkas má vpředu posuvné sklo. Odsune se a panel se zatlačí vedle šoféra jako dřevěný spolujezdec. Zadní dvířka se nechají otevřena, na dřevo se umístí červený hadřík a pojede se. Vejde se panel, ale nevejde se člověk!
Nastává dilema. Má Barkas odjet sám na udanou adresu? I když platba proběhne až na konci, co když si za rohem šofér vše rozmyslí a zmizí i s panelem? Rozhodnutí: ,,Pojedu s panelem vzadu!“ A tak se Fanouš pokládá ve flaušovém kabátě na levý bok vedle zásilky. Je to značně nepohodlné a cesta bude dlouhá. Bude ležet v průvanu a na plechové podlaze. Připadne si jako unášená oběť vyděračů.
Cestu pak vidí jen čelním sklem pod panelem. Hlava bolí, nohy zebou. Tak se asi cítí unášená oběť. Cesta nemá konce, je to k uzoufání. V okresním městě žádá šofér upřesnění. Když se dovídá, že pojede ještě dále do osmnáct kilometrů vzdálené vesnice Podboří, silně protestuje. Je uspokojen stovkou, dodanou pasažérem na místě.
Po půlnoci přistává Barkas před ,,Hasičkou“. Zde v učitelském bytě pan řídící přebývá.
Fanouš zvoní neodbytně na zvonek. Ve vratech se objeví rozespalý řídící v županu. Konec dobrodružství. Adresát musí sáhnout hluboko do peněženky. O dalších výdajích se Fanouš nezmiňuje. Stejně by tomu pan řídící neuvěřil. Barkas odjíždí do temné noci. Celá cesta se podobá slavné plavbě parníku Lanna z Prahy do Bratislavy kolem Středozemního moře!
Řídící Brázda si později libuje, jakého schopného a udělaného zetě ve Fanoušovi má. Při jedné příležitosti pravil:
,,Víte, on Fana byl jediný, kdo všechno mohl zachránit. Jen on mohl ten těžký a velký panel z toho Slovenska dopravit. On má totiž režijní průkazku na vlak!“