Řeči o smrti. Jsou vhodné nebo ne?
Ilustrační foto: pixabay.com

Řeči o smrti. Jsou vhodné nebo ne?

24. 10. 2017

Už tady dlouho nebudu, umřu. Toto řekla babička své desetileté vnučce a v rodině byl oheň na střeše. S dětmi se přece o smrti nemluví, proč ji děsíš, slyšela ze všech stran.

Jedna společnost, která se zabývá internetovými průzkumy na různá témata, před časem dělala průzkum na téma: Co si myslíte o úloze seniorů v současné společnosti. Jedna z otázek, na kterou tam lidé odpovídali, byla ta, zda jim vadí, když starší lidé mluví o konci života a jak reagují, když se do takové situace dostanou. Tady je část komentářů a odpovědí lidí:

Člověk to občas slyší, už to ani nekomentuju.
Dala bych mu bibli a poslala ho do kostela.
Již se mi to stalo, šlo o dělení majetku. Nebylo to příjemné, protože se mi nelíbí představa, že tento člověk někdy odejde.
Mně by to vadilo a naštvalo. Nechtěla bych se o tom bavit.
Nemám takové debaty rád. Dokud se žije, tak se žije. Se smrtí se počítá, ale není třeba jí vycházet vstříc.
Nemám to ráda, většinou hned měním téma hovoru. Nerada na toto téma mluvím, diskusi bych ukončila.

Jsou tam i odpovědi chápavější, smířlivější, ale i z nich je znát, že jde o téma, se kterým je obtížné si poradit. Například: Mluvit o smrti je mi nepříjemné, vyhýbám se tomu, ale zároveň chápu, že ve vyšším věku už nad tím člověk přemýšlí a chce si některé věci dořešit. Mluvila bych s nimi o tom, protože to je pro jejich klid. Sama toto téma nemám zpracované, věřím na reinkarnaci, seniora vyslechnu, ale nerad.

„Málokdo se umí s tímto tématem vypořádat,“ říká Ladislav Kabelka, předseda České společnosti palitativní medicíny. „Se smrtí musíme počítat. Když přijde brzy, je to tragédie, ale život konečný je. S tím, jak jsme v České republice prodloužili život o sedm let, prodloužili jsme i léta v nemoci. Jenže se s tím jako společnost neumíme poprat. Nemluvme tedy o smrti, mluvme o životě v nemoci, který velmi často smrti předchází,“ upozorňuje.

Jenže to je stejně citlivé téma. Babička najednou není tou veselou babičkou, ke které celá rodina jezdila ráda na víkendy. Babička leží v léčebně pro dlouhodobě nemocné, protože její stav je tak špatný, že jí už v nemocnici nemohou pomoci. Vnučka tam na návštěvy chodit nechce. To už totiž není její babička. Je to mlčící cizí paní, která očima bloudí po místnosti a vůbec na vnučku nereaguje. Když už tak jí říká nějakým jiným jménem. Jak vnučce vysvětlit, proč je babička najednou jiná? Že tady brzy nebude? Že zemře a co to znamená? Má se vůbec něco takového malé holce vysvětlovat? Takové situace zažívá mnoho rodin. A nevědí, jak si s nimi poradit.

„Nedávno jsme zažili trapnou situaci. Pavlík se mě před dědou zeptal, kdy děda umře. Byli jsme za ním v nemocnici. Jenže děda nespal, slyšel to,“ vypráví maminka pětiletého Pavla. Vyhubovala mu, že takto se nemluví. Naopak Pavlíkův dědeček, který bojuje s onkologickým onemocněním, trval na tom, že by si s vnukem o svém zdravotním stavu promluvil. „Chtěl, abychom mu společně vysvětlili, že už tady dlouho nebude, že se má na to připravit. Jenže já si myslím, že mluvit s pětiletým děckem o smrti je nevhodné,“ trvá na svém Pavlova máma. Podle psychologů se mýlí. Problémem dnešní mladé generace je, že se nesetkávají se smrtí a tudíž ji vytěsňují ze svých životů jako by šlo o něco, co se jich netýká. Dříve bylo mnohem běžnější, že lidé umírali doma, že doma trávili poslední dny. Takže děti a mladí lidé viděli, co péče o starého nemocného příbuzného obnáší.

„Na téma umírání by rodiče měli s dětmi komunikovat už od útlého věku, samozřejmě jde o to, aby to bylo jazykem, kterému děti rozumí,“ tvrdil uznávaný dětský psycholog Zdeněk Matějček a za pravdu mu dává i většina jeho současných mladších kolegů. Vycházejí i knížky, které rodičům napovídají, jak v takové citlivé situaci postupovat. Jednou ze zásad je, že by se dětem nemělo říkat, že příbuzný někam odjel nebo šel spát. Jde o velmi závádějící slova.

„Řekla jsem své šestileté vnučce, že jsem hodně nemocná a brzy usnu, takže se už nebudeme vídat. Ona na to nic. Asi po měsíci se mě zeptala, jestli půjdu spát do rakve a zda si tam sebou vezmu mobil, abych zavolala, aby mě mohli přijít vyndat, až se vzbudím. Došlo mi, že ona zřejmě z televize zná pohřby, že ví, že člověk je ukládán do rakve do země. Zřejmě jsem jí v hlavě způsobila pořádný zmatek. Styděla jsem se, jak jsem hloupá, jak s ní neumím srozumitelně mluvit. Jenže já nevím, jak mluvit o smrti a zároveň bych o ní s příbuznými mluvit chtěla. Cítím, že tady dlouho nebudu, chci vyslovit určitá přání. Ale kdykoli začnu, syn řekne tu obligátní větu, že tady budu ještě dlouho a je po všem,“ vypráví osmdesátiletá Květuše, která je vážně nemocná a lékaři jí sami naznačili, že její stav už nejde výrazně zlepšit.

Psycholožka Linda Goldman napsala knihu Jak mluvit s dětmi o smrti. Zahrnuje zajímavé poznatky a tipy k tomuto tématu. Některé je prospěšné si zapamatovat. „Buďte pravdiví. Děti mají vyvinutou vědomou i nevědomou vnímavost pro to, zda se jim lže. Vysvětlujte jednoduše. Více není vždy lépe. Děti se často spokojí s jednoduchou odpovědí s tím, že se kdykoli mohou zeptat na cokoli dalšího,“ uvádí.

Zkrátka, je to smutné téma, ale je součástí života  a týká se každého. Řeči o tom, že někdo někam odjede nebo usne, jsou sice milosrdná lež, ale fakt, že smrt je čas od času v každé rodině realitou, nezmění.

nemoci smrt
Hodnocení:
(5 b. / 12 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?